Aktual.: 3.05.2025 08:50
Plzeň – Devětadevadesátiletý americký veterán Harry Humason ve svém domově ve Vancouveru ve státě Washington snil o tom, že se ještě vrátí do Evropy, kterou na konci druhé světové války s 5. pěší divizí 3. armády generála Pattona osvobozoval. Chtěl vidět, jak se tehdy rozbořená města a státy vzpamatovaly, opravily a změnily. Když je viděl naposledy v roce 1945, nebyl to prý hezký pohled. Cesta do Evropy se mu podařila až nyní, 80 let od konce války, kdy je hostem plzeňských Slavností svobody. Ve válce nikdo nevyhrává, všichni prohrávají, řekl ČTK muž, který se na sklonku války podílel na osvobozování jihozápadních Čech a s americkou armádou dojel až k jihočeským Volarům.
„Jestli je na tom vůbec něco dobrého, tak jen to, že po válce může být obnoveno a znovu postaveno to, co bylo zbořeno a zničeno. To je jedna z věcí, které, doufám, že tady uvidím,“ řekl. Už z prvních pohledů, které v Praze a v Plzni viděl, je nadšený. „Jsou to krásná města, nádherná architektura, je zajímavé vidět všechny nové krásné stavby,“ řekl veterán, který do Evropy přijel se svou dcerou Lindou a bývalým zetěm. Stihli už krátce navštívit Nizozemsko, z Čech zamíří ještě do Frankfurtu nad Mohanem. Právě jeho obsazení na konci března 1945 se Humason jako mladičký voják účastnil a obrázky jeho zkázy a ruin má dodnes v paměti. Je tak zvědavý, jak se město od války změnilo.
Do americké armády nastoupil jako dobrovolník hned po svých osmnáctinách v prosinci 1943. Do Čech se dostal na méně než týden, neměl tak prý ani čas na to moc poznat zdejší zemi a lidi. Příběhy z války i z českého území má ale stále v paměti. Vzpomíná například na to, jak jako náhradník obsluhující lehký kulomet B.A.R. přijížděl s armádou k Teplé Vltavě, kterou měli překročit. Spěchali, protože měli pokyn postupovat co nejrychleji na pomoc Praze, kde začalo povstání.
„Na druhém břehu byly bunkry a připravené německé 88milimetrové kanony a kulomety. Podíval jsem se na tu řeku a vybavila se mi situace, kterou jsme zažili předtím v Německu,“ zavzpomínal veterán. Dříve v Německu se prý s jednotkou blížil k pontonovému mostu přes řeku, kterou krátce před tím překročili Američané. V řece byly čluny a z nich sbírali z vody padlé vojáky a rovnali je na břehu jako klády dřeva. „Vybavilo se mi to a měl jsem obavy, že i tady může nastat krvavá bitva. Pak nám byl řečeno, že nemáme střílet na německé letadlo. Ukázalo se, že v něm letí německá delegace na jednání o kapitulaci. A pak válka skončila a my jsme tu řeku nemuseli překročit,“ vybavuje si dodnes Humason. Vzpomíná i na to, jak k Američanům na konci války utíkali Němci, aby se nedostali do zajetí Sovětské armády.
Když jeho nasazení v Evropě skončilo, dostal jako ostatní vojáci 45 dní na odpočinek a připravoval se na odjezd do Pacifiku na obsazení Japonska. Japonsko ale kapitulovalo, když byl na dovolence. „Díky tomu, že jsem tam už nemusel odletět, jsem asi zůstal naživu,“ poznamenal.
Po válce vystudoval univerzitu v Berkley a 35 let pracoval pro americké námořnictvo jako inženýr. „Podílel se na vývoji zbraní a vybavení lodí a ponorek, včetně například řízených střel Sidewinder. Příběhy z války nám často a rád vyprávěl a vypráví,“ dodala dcera Linda.