Aktual.: 3.09.2025 19:30
Gaza – Zatímco v okolí největšího města Pásma Gazy duní dělostřelecká palba, padají bomby a Izrael slibuje novou trestnou ofenzivu, Palestinci ve městě jsou ochromeni strachem – nevědí, kam jít, kdy odejít a zda se vůbec vrátí. Izrael prohlásil město Gaza na severu palestinského území za bojovou zónu a armáda pokračuje v realizaci plánu na jeho úplné obsazení v rámci tažení, jehož cílem je porazit hnutí Hamás. Některé části města již byly označeny za takzvané červené zóny, ve kterých Palestinci dostali nařízeno, aby se evakuovali před očekávanými těžkými boji, napsala dnes agentura AP.
Obyvatele, včetně mnoha těch, kteří se do města vrátili po útěku v prvních fázích války, tento vývoj děsí. V době, kdy izraelské buldozery srovnávají se zemí okupované čtvrti a izraelští představitelé podporují masové vystěhování Palestinců z Pásma Gazy, odejít z města teď může znamenat odejít jednou provždy. Stěhování navíc stojí tisíce dolarů a najít na přelidněném jihu místo pro stan je zjevně nemožné. Ale zůstat může znamenat smrt, říkají obyvatelé.
„Když izraelské síly označí nějakou oblast červeně a chtějí po lidech, aby odešli, znamená to, že ji skutečně zničí,“ řekl Muhammad Kurdí, který spolu se statisíci dalších Palestinců našel ve městě útočiště. „Je to tedy, jako byste se měl rozhodnout, zda budete žít, nebo zemřete. Až tak je to jednoduché,“ dodal tento projektový manažer a konzultant. Z bytu, kde se ukrývá, prý slyší izraelské jednotky, jak „tuto oblast zcela likvidují“.
Zajtún kdysi býval největší čtvrtí města, plnou trhů, škol a klinik. Podle satelitních snímků ze začátku srpna a ze začátku září, které AP analyzovala, byly za uplynulý měsíc velké části Zajtúnu a sousední čtvrti Sabra srovnány se zemí. Z fotografií je patrné, že celé bloky byly vybombardovány nebo zničeny buldozery a proměnily se v prázdné parcely.
„Není to něco částečného jako dřív. Je to stoprocentní,“ říká Kurdí. „Ten dům, jak popisuji svým přátelům, celý den tančí. V jednom kuse tančí, poskakuje doprava a doleva jako při zemětřesení,“ líčí.
Mnoho obyvatel města se během lednového příměří vrátilo na sever v naději, že najdou své domovy v pořádku. Kurdího dům byl zcela zničen, a tak nyní žije sám v západní části města. Jeho děti a manželka měli loni možnost z Pásma Gazy odejít. On sám říká, že kdyby dům, v němž žije, spadal pod nařízení k evakuaci, utekl by na jih.
Amdžad Šava, ředitel palestinské sítě nevládních organizací, opustil svůj dům v lepší čtvrti Rimál hned v prvních dnech války a letos v lednu se tam i s rodinou vrátil. Stejně jako Kurdí i on říká, že z města pravděpodobně znovu odejdou, pokud jejich čtvrť dostane příkaz k evakuaci.
Ale tentokrát to bude jiné, tvrdí Šava. „Gaza bude srovnána se zemí a zničena. Posledně jsem měl auto. Byl benzín. Každý měl ještě svůj příjem, svoje peníze.“ Tehdy také ještě na jihu pásma stála města Rafáh a Chán Júnis. Dnes, po měsících bombardování, „Rafáh neexistuje. Chán Júnis téměř neexistuje“, upozorňuje.
Pro jiné – zdravotníky, starší a nemocné lidi – je odchod z města takřka nemožný. „Starší lidé říkají, že tu zemřou,“ říká Šava. „Ostatní členy rodin to nutí, aby zůstali, aby neodcházeli.“
Amal Sijám je ředitelkou Centra pro ženské záležitosti v Gaze. Pochází ze čtvrti Tuffáh ve východní části města a také její dům zničilo bombardování. Už téměř čtyři měsíce se ukrývá na západě města, kde se svými kolegyněmi pobývá v ženském centru. Od začátku války se stěhovala už pětkrát – třikrát v rámci města a dvakrát na jih, do Rafáhu a Chán Júnisu. Pokaždé utíkala s prázdnýma rukama.
Na otázku, zda by znovu uvažovala o odchodu z města, odpověděla: „Odejdu jedině tehdy, odejdou-li všichni, kdo mě tu potřebují. Dokud tu bude jediná žena, která mě potřebuje, zůstanu. Celé město se teď beztak cítí jako v červené zóně. Bombardování se děje metry od nás, ne kilometry.“
Odmlčí se a pak se rozvzlyká. „Hodně lidí už začalo balit. Hodně jich už odešlo. Víte, co znamená vysídlení? Znamená to znovu se stěhovat, začít znovu od začátku, kupovat nové věci, deky, stany, všechno znovu,“ říká.
Ti, kteří v posledních měsících Gazu opustili, nalezli jen otřesné podmínky na jiných místech pásma. Po jejich příchodu se přeplnily už tak hustě zalidněné stanové tábory a stouply ceny základního zboží.
Imán Naja uprchl z Gazy před třemi měsíci a nyní žije v Chán Júnisu. „Pláž je přeplněná. Všude je plno. Hygiena neexistuje. Pro vodu si jdu stoupnout do fronty. Sehnat chleba je boj. Co sem přišli lidé ze severu, všechno je ještě dražší,“ říká.
Džamál abú Rajlí, další z místních, si postěžoval, že koupelny jsou přecpané a pro nově příchozí není dost místa. „Jak se sem všichni vejdeme?“ ptá se. “Kde budou bydlet? V moři?”
