Geolog: Pro snížení emisí je dobré rozšířit používání geotermální energie

„Jedna věc je zbavovat ovzduší emisí a druhá je neprodukovat je. Proto se zasazujeme o širší využívání geotermální energie,“ řekl. Nejjednodušší způsob, jak teplo ze zemské kůry využít, je prostřednictvím tepelných čerpadel ve vrtech.

Například v mělčích vrtech se na ohřátí vody využívá dvojitá plastová trubka; jedním ramenem klesá voda do země, kde se ohřívá, druhým ramenem se ohřátá voda vrací nahoru. Celý proces se pak opakuje. „Nečerpá se přitom žádná podzemní voda z okolí,“ vysvětlil geolog.

Zmíněným způsobem se podle něj vytápí třeba historická budova ČGS na pražském Klárově. „Za budovou máme 15 vrtů do hloubky 200 metrů a teplo z nich zajišťuje vytápění celého objektu,“ uvedl. V uvedené hloubce má voda teplotu kolem 17 stupňů, pomocí výměníků se ale zvýší až na úroveň vhodnou pro vytápění. V zimě při delším ochlazení už je ale třeba přitápět i elektricky, poznamenal Venera.

Zmínil také projekt Synergys v Litoměřicích v Ústeckém kraji, kde vzniká série vrtů do hloubek 100 až 300 metrů a naplánovaná je i dvojice vrtů do hloubky kolem 3,5 kilometru, díky čemuž by se voda mohla ohřát na 70 až 80 stupňů. Teplo bude podle Venery využívat areál výzkumné infrastruktury Ringer a v budoucnu případně i centrální vytápění ve městě. Projekt financovaný z Operačního programu Spravedlivá transformace má být hotov v roce 2028.

Jednou z hlavních výhod geotermální energie na rozdíl od fosilních paliv, jako jsou ropa, zemní plyn nebo uhlí, je to, že z její spotřeby se do ovzduší nedostávají žádné nežádoucí látky typu oxid uhličitý. Ten byl v roce 2024 zodpovědný za 74,5 procenta všech emisí skleníkových plynů, plyne z Emisní databáze pro globální výzkum atmosféry, za kterou stojí Společné výzkumné středisko Evropské unie.

Jednou z možností, jak odstranit oxid uhličitého z atmosféry, je zachytit ho u zdroje, třeba průmyslového podniku, a následně ho uložit do vhodných, hluboko uložených horninových souvrství. V Evropě je takový postup v pokročilé fázi vývoje například v Norsku, kde se testuje ukládání oxidu uhličitého do hornin sedimentárních pánví pod dnem Severního moře. Podle Venery má tato země v přípravě podzemních úložišť technologický náskok, který umožnily masivní dotační programy a rozvinutý petrochemický průmysl.

„Myslím si, že v České republice lze v budoucnu uskutečnit záchyt oxidu uhličitého například v provozech, které ho produkují při výrobních procesech. Jde třeba o cementárny, vápenky nebo ocelárny,“ řekl Venera. Pro geologické ukládání byla podle něj vhodná geologická tělesa už vybrána a čeká se na otestování technologie ukládání pilotním provozem.

ČGS spolu s firmou Moravské naftové doly zatím jen teoreticky v ČR modelovaly proces záchytu a uložení oxidu uhličitého na příkladu existujících ložisek uhlovodíků. Finančně projekt podpořila Technologická agentura ČR a Norské fondy, samotný pilotní experiment se ale podle Venery dosud nepodařilo zaplatil.

Uvedl, že celá technologie je finančně náročná a vyžaduje společné úsilí průmyslu, který oxid uhličitý produkuje, a geologů, kteří se zaměří na přípravu úložišť. Náročná je i přeprava zachyceného plynu k místu uložení. Motivací pro její rozvoj by ale podle geologa mohlo být to, že průmyslové firmy budou po úspěšné eliminaci emisí vyjmuty z povinnosti platit emisní povolenky. Dotace budou ale v počátečních etapách rozvoje technologie klíčové, konstatoval.

ČGS v únoru podala Technologické agentuře, která financuje aplikovaný výzkum, projekt na další analýzy možnosti geologického ukládání oxidu uhličitého. „Čekáme, jestli projekt vyjde,“ uzavřel s tím, že rozhodnutí má padnout do konce roku.

bat ktp

‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}