Je pro vás, coby slovenskou herečku hrající často v českých filmech, čeština těžkým oříškem?
(smích) Rozhodně ano, navzdory tomu, že už se nějaký čas pohybuji i tady ve vašich českých vodách, tak většinou mluvím slovensky a potom, když přijde ta výzva v podobě češtiny, tak je to samozřejmě náročné, protože ono se to nezdá, ale ty jazyky jsou sice podobné, ale vlastně úplně jiné na tvoření hlásek a všech těchto záležitostí, takže je to vždy velká výzva.
Nejhorší pro vás bylo „ř“?
Ř a řeřicha? Ne, právě, že mám pocit, že ani nejde o to ř, ale o takové hlásky, jako jsou d, t, n, prostě u vás se tvoří jinak v rámci toho ústrojí a náš jazyk je měkčí, ta slovenština je prostě měkčí a je komplikovanější pro mě se představit v rámci češtiny.
Českým divákům jste známá z poslední doby díky projektům Teroristka, Osada, Volha a aktuálně jste se objevila ve filmu Lítá v tom.
Hraju po boku Kryštofa Hádka, Tatiany Medvecké, takže se velmi těším, že mám takovouto krásnou osobní zkušenost i s paní Medveckou. S Kryštofem jsme se tedy už setkali ve Volze, takže to bylo znovu velmi příjemné. Je to film o tom, jak se z malé nevinné lži vyvine strašně komplikovaná, zapeklitá situace, která přinese mnoho možná i zábavných momentů.
S jak moc zvýšeným tepem chodíte na natáčení s těmito hereckými legendami, jako je třeba paní Medvecká?
Musím se přiznat, že nepociťuji zvýšený tep, je to samozřejmě příležitost shledat se s těmito hereckými legendami, ale necítím trému, spíše to vnímám jako velký respekt, jako velkou poctu. Přistupuji k tomu samozřejmě s pokorou, ale mám pocit, že vždy jsme si sedli. I s paní Medveckou a například i s paní Holubovou, se kterou jsem hrála už kdysi a je to skvělé, protože kromě toho, že mě učí, nebo učím se od nich mnoho, tak zároveň si umíme vytvořit i přátelské pouto a máme zábavu na place.
Dnes image herečky nedělá jen filmová společnost, média, ale dělá si taky sama své jméno na sociálních sítích, že?
Musím říct, ač jsem se tedy sociálním sítím velmi dlouho vyhýbala, rozhodla jsem se, už to budou skoro dva roky, založit si Instagram a od té doby plavu sociálními sítěmi, myslím si, že celkem obstojně. Dělám si to po svém. Nemyslím, že bych to velmi hrotila, ale samozřejmě chápu, že skutečně dnes už málokdo nebo máloco vlastně obejde bez sociálních sítí, ale stále se to snažím držet v nějakých svých hranicích a mezích, abych nešla sama proti sobě.
Jste příznivkyní autenticity oproti Photoshopu, který nás provázel léta na každém kroku?
Určitě. Já jsem absolutní zastánce autenticity. Jsem zastánce přirozené krásy, přirozenosti, sama vlastně filtry nepoužívám a myslím si, že je důležité ukazovat sami sebe, tak jak jsme. Neříkám, že bych tam zveřejňovala fotky, kde jsem utrápená a já nevím co, ale určitě, čím méně retuše v životě a čím víc pravdivosti, tím se nám bude na tomto světě dýchat a žít lépe.
Vylekala vás někdy postprodukce materiálu právě s vaší osobou?
Ano, ano, někdy jsem sama sebe nepoznala a v tu chvíli jsem z toho byla velmi nešťastná, a proto se snažím aktuálně všechny fotky, které jsou a na které mám dosah, autorizovat a říkat, že to je prostě příliš a určitě neříkám, že to je příliš málo. (smích)
