Aktual.: 17.12.2024 13:02
Praha – Olympijská vítězka ve skocích do vody z Mexika 1968 Milena Duchková-Neveklovská získá Cenu Emila Zátopka, kterou od roku 2000 dostávají české sportovní legendy. Ocenění převezme na čtvrtečním slavnostním vyhlášení novinářské ankety Sportovec roku 2024. Dosud nejmladší česká olympijská šampionka, která zlato z desetimetrové věže získala jako šestnáctiletá, se dnes setkala s novináři.
Zařazení mezi největší legendy českého sportu, jako byli vedle Zátopka například gymnastka Věra Čáslavská, tenistka Martina Navrátilová, oštěpař Jan Železný, běžkyně Jarmila Kratochvílová, hokejista a trenér Ivan Hlinka nebo držitel Zlatého míče fotbalista Josef Masopust, si velmi váží. „Myslím, že mnoha z nich nešahám ani po kolena,“ řekla pokorně. Vzpomínala, jak jí na společných besedách pomáhala výřečnost legendárního vytrvalce Zátopka. „Mně v těch šestnácti, když jsme chodili na besedy, dělalo problém ze sebe něco dostat,“ prozradila dvaasedmdesátiletá Duchková-Neveklovská.
Na začátku 80. let minulého století se usadila s manželem a volejbalovým trenérem Petrem Neveklovským v Kanadě. Do rodné země se ale od pádu komunistického režimu v roce 1989 pravidelně vrací. „Teď sem jezdím jednou dvakrát za rok. Kromě covidu, to bylo přes tři roky, co jsem tu nebyla,“ řekla.
Olympijského zlata si váží více, než když ho získala. „Bylo to krásné, ale v těch šestnácti si každý myslí, že to je samozřejmé. Vyhrávala jsem, tak jsem vyhrála další závod. Později člověk zjistí, že to něco znamená,“ svěřila se. Olympiáda v Mexiku byla její první cestou do zámoří. „Když jsem odjížděla, byla jsem nejmladší a samozřejmě nejmenší. Mám fotku s jedním basketbalistou, jsem mu asi po pás. Jako jsem často lidem,“ usmála se žena, která měří 157 centimetrů.
Olympijskou medaili získala ještě v Mnichově 1972, kdy skončila druhá. „Takže jsem zklamala a byla jsem poslaná domů hned druhý den,“ popsala tehdejší reakci. Startovala také na OH 1976 v Montrealu, ale po zranění ramena nepostoupila z kvalifikace. „Měsíc před Montrealem jsem měla vyhozené a operované rameno, ještě mě donutili skákat věž. Z desítky to s rozbitým ramenem není jednoduché. Kdybych skákala z trojky prkna, třeba by to dopadlo líp,“ okomentovala svou poslední olympijskou účast.
Po skončení kariéry dostala povolení vycestovat do Kanady, aby tam trénovala reprezentaci ve skocích do vody. Do Československa se už nevrátila. „Moje hlavní myšlenka byla, že nechci svoje děti vychovávat tak, jak nás vychovávali naši,“ řekla k emigraci. Nelíbilo se jí prostředí, v němž lidé nemohli své názory říkat veřejně.
V Kanadě jí neuznali lékařskou fakultu z Československa, proto vystudovala stomatologii znovu. Ve Vancouveru si zřídila ordinaci, kterou sice už před lety prodala, ale stále tam jednou týdně pracuje. Mimo to nejvíce času tráví s šesti vnoučaty. A stále sportuje. Lyžuje, hraje tenis. „Teda nevím, jestli se to dá nazvat tenis. Ale běhám po kurtě s raketou a snažím se míček dostat na druhou stranu. Začala jsem pozdě, je to velice rekreační,“ uvedla.
Skočit po hlavě z desetimetrové věže už by si netroufla. „To by mi asi upadla ramena, nejsou na to zvyklá. Po nohou skočím z desítky cokoliv. Možná je to deset let, kdy byla možnost si skočit. Většinou jsou ty desítky zavřené, tam se nesmí,“ řekla. Základy skákání do vody ale odrostlejším vnoučatům ukazuje. „Teď je učím spadnout po hlavě do vody. To jim ukazuju, to není problém,“ uvedla žena, kterou komunistický režim po její emigraci pohřbil.
