Co vás přimělo po delší době zavítat na červený koberec a premiéru filmu Karlos?
Vytáhl mě sem syn, který se o fightery zajímá, je mu dvacet let. Ne že by tedy sám bojoval, sleduje to a chodí cvičit. Baví ho to, tak jsem s ním takhle zavítal mezi lidi. Ale i tak bych ten film býval chtěl vidět, protože Karlos Vémola je velká MMA legenda a pro ten sport udělal strašně moc jako propagátor. Ta móda šla možná celosvětově, on je tady ale jednoznačně hlavní tváří. Bez ohledu na to, jak to má člověk osobně a jestli mu jsou některé věci okolo něj sympatické, nebo ne. Nikdo mu neodpáře, že je to obrovský propagátor sportu.
Jste ten typ člověka, co sází na sportovní výsledky?
Ne, ne. Neříkám, že nikdy, ale velmi vlažně. Kdybych to spočítal za celý život, tak to bude v řádu stokorun, možná nižších tisíci korun, jak nás naučili odborníci z covidu, „nižší tisíce“.
Ono se říká „ševče, drž se svého kopyta“. Platí, že i muzikant se má držet té muziky, aby mu vydělávala?
No, asi je to lepší. On taky občas do něčeho člověk zabrousí. Ale ty sázky jsou takový… Někdo, kdo byl se sázkovým světem spojenej, říkal, že nějací kluci, vysokoškoláci, jezdili po zápasech druhý, třetí ligy tenisu a že dokázali výsledky tak odhadnout, že by je připravovali o velký peníze, tak je nakonec přetáhli k sobě a teď dělají bookmakery. Ale to je spíš ojedinělý, takže já to nebudu pokoušet.
Svět fighterů vyžaduje perfektní kondici. Dohlíží na vás syn, abyste byl jako táta fit a ve formě?
On nedohlíží, on to bere tak, že to tak je. Já jsem vždycky chodil do tělocvičny tak, abych vykompenzoval alkohol a divokej život. Jelikož mám tu nohu takovou, tak to nebylo moc na žádný běhání. Tělocvična byla pro mě dobrá. Rekreačně jsem benchoval, takže tím pádem tam odtud mám i nějaké kamarády, což pak přešlo i do těch bojových sportů. Kondičně s námi kdysi chodil cvičit Ondra Hutník, boxer Spejbl. Přes toho znám Tomáše Hrona, kterému jsem nedávno dělal nástupovku. On nastupuje už asi dvacet let na Tři sestry. Takže když mám čas, tak tu a tam se tam objevím naživo a na playback ho uvedu.
Tři sestry, to je fenomén, který neustále funguje. Ale jak vzpomínáte na tu éru devadesátých let? Jaká byla pro vás?
Devadesátky mají teď takový přídech, že to bylo všechno zalité růžovým světlem, ono to už je taky daleko. Je fakt, že to bylo takové hodně divoké v tom, že nic nefungovalo přesně. A co bylo pozitivní, že lidi měli k sobě blízko. Z toho důvodu, že najednou byla startovací čára a každý měl pocit, že zbohatne. A až někdy od půlky devadesátek se ukazovalo, že někomu se to nepodaří a někomu to dopadlo hrozně. A lidi se zase začali rozdělovat. Ale ty začátky byly tam, že ten, kdo už měl peníze, kupoval panáky. Ostatní otáčeli rundy a říkali „Já zatím nemám, ale budu taky bohatej“. A nezáviděli.
A pak začaly už ty stoly, různý hospody, už se to kastovalo. Ale ten začátek, jak jsme začínali hrát, tak to byly ještě socialistické ceny. K tomu první podnikatelé, ti měli ty fialový saka. Je to už taková nostalgie. Ivan Jonák a podobně, to jsou obrovský postavy z té doby. Hezký to bylo, když jsme začínali. Člověk byl mladej, tak na to vzpomíná, jako že byl nesmrtelnej.
Když otevřu tu pomyslnou truhlu devadesátkových perel, možná málokdo z dnešní mladé generace bude vědět, že právě vy osobně jste přetextovával různé eurodancové hity, aby na jejich hudbu mohli zpívat čeští Šmoulové…
To je pravda, já jsem přetextovával hodně těch věcí. Třeba i většinu věcí Těžkýho Pokondra, mě to vždycky bavilo. I na Sestrách jsme měli minimálně na každé desce jednu, někdy dvě převzaté písně. Bavilo mě dělat ten text, aby podobně zněl a měl tam i nějaký smysl v tom jiném jazyce. Takže se nejednalo o překlady, ale o nalezení nějaké podobnosti. U Šmoulů to byl jasně danej svět těch modrých postaviček a Gargamela. U Pokondrů to pak byla taková komunální satira. Přesně ty devadesátky, veksláci a majitelé baráků.
Třeba text k Nájem zvedej, jak vyhazujou ty lidi, přestřihnou jim dráty a vodu, vyrvou trubky ze zdí… No a u Sester byly někdy zase podobný témata do drsna. Já jsem takhle mezi těma vodama brousil, do toho jsem dělal ještě muzikály a mnohdy jsem společný téma zpracoval takhle na třech, čtyřech úrovních.
Teď se mi vybavuje, jak jste přišel na Widle? Kids in America od zpěvačky Kim Wilde.
Jo, jo Wilde, vidle. Hodně stará písnička, to jsme dělali někde v devadesátém v jednadevadesátém roce. To byla jedna z prvních předělávek, ale ta je tedy hodně syrová. (smích)
Jak dnes František Moravec alias Lou Fanánek Hagen žije? Chvíli jste bydlel i v Krkonoších.
V Krkonoších už nejsem. Čas strhl oponu a už jsem šest let zase tady ve středních Čechách. Ale tak v podstatě žiju spokojeně. Koncerty a akce, to je hlavní. Tak nějak jsem postupně přestal chodit do hospod, tak nějak si doma po večerech čtu a piju víno. Piju víno, dost mě to baví. Piju ho ředěný s vodou, předesílám, že ne se sodovkou, nebo se sifónem, jak říkají na Moravě. Ale s vodou odstátou čistou. A baví mě to. To je takový hezký.
Pozorujete sám ze zvědavosti, jak se dnes mají legendy osmdesátek?
Co mám rád, to jsou lidi, kterým je teď k osmdesáti. Zpěvák Iggy Pop, zpěvačka ze skupiny Blondie, Debbie Harry, která je výborná doteď. Oni spolu měli fotku před pár lety a oba vypadají skvěle. Měli spolu i duet, asi před třiceti lety. To jsou takoví dva moji „topové“. Ale je jich spousta, co sleduji. Je to dobrý, ale na jednu stranu mám pocit, že když teď vydají desku, byť výbornou, tak tam už chybí nějaké ty prožitky a revoluce jako u těch, co mají mladé kapely. Pokud Iggy Pop není mírně nostalgickej a nezpívá, už se musí hodit do role showmana a už mu vlastně nelze moc věřit. Přece jenom je mu osmdesát.
To samé deska Rolling Stones. Taky je výborná, ale ten obsah tam není tak krystalickej a výbušnej, jako byl u těch kapel, když byly mladý a „nas..ný“. Protože to jim už nemůže dneska nikdo věřit. Mají investice, už jsou semletý. Stejně jako Guns N’ Roses. Ten výstřik byl úplně bezvadnej a pak to taky šlo do takovejch… Všichni jsou aktivní, Slash hraje teď s Iggym. Je to dobrý, ale myslím, že už musí vstávat mladý. Legendy jsou fajn, ale musí tady být nový lidi. Já taky vždycky čekám, jestli se někdo objeví a převezme to.