Autofotka týdne: O autech, která nebudeme muset řídit, fantazírujeme dekády

0
262

„Jezdící chodníky, které přepravují chodce z bodu A do bodu B. Přepravní roury, jimiž lidé cestují pomocí tlaku vzduchu. Neuvěřitelně odvážné vize budoucnosti mobility se objevovaly už v sedmdesátých letech – v dobách, kdy měly počítače s výkonem dnešního běžného PC ještě rozměry šatní skříně v obýváku,“ komentuje německá automobilka milý obrázek.

Základní kámen autonomního řízení u Volkswagenu položil Walter Zimdahl a jeho kolegové v roce 1970, kdy vzniklo speciální oddělení s názvem „Výzkum budoucnosti“ a výzkumný projekt oficiálně nazvaný „k automatickému řízení s počítačovým viděním“.

Co je dnes sériově dostupné i v těch nejběžnějších autech, například v podobě automatické regulace vzdálenosti u adaptivního tempomatu nebo asistenta pro udržování vozu v jízdním pruhu, byla tehdy hudba vzdálené budoucnosti.

Zimdahl dostal v roce 1982 nápad. Tehdy (podle svých slov „víceméně náhodou“) se mu do rukou dostala ruční kamera. „Vzali jsme ji jako náhradu lidského oka a propojili ji s elektrickým řízením.“ Tehdy šlo o revoluční počin. „Za použití mikroprocesorů byla vyvinuta rychlá elektronika, s níž může vozidlo jet po normálně značené silnici,“ popisuje. „Vyhodnocení obrazu bylo v zásadě relativně jednoduché,“ vzpomíná pionýr elektroniky. „Orientovalo se podle světelných kontrastů mezi značením jízdní dráhy a povrchem silnice, které kamera rozpoznala a procesor je přetvořil v řídicí signály.“ Zásadní myšlenkou tehdy bylo „převzít hlavní funkce člověka jako řidiče dopravního prostředku a svěřit je technice“.

Ruce pryč z volantu. Walter Zimdahl testuje automatické řízení ve voze Golf II. Práci lidského oka přebírá kamera.

Jako „oko“ měla sloužit miniaturní kamera připevněná ve výšce vnitřního zrcátka. „Šlo o kameru o velikosti zhruba běžného pouzdra na brýle, která pomocí otočného objektivu obsáhla prostor ve vzdálenosti čtyři až 25 metrů před vozidlem,“ popisuje Zimdahl.

Jak však naučit automobil kromě vidění i „myslet“ a řídit? Pomohlo by elektromechanické řízení. „Ovšem to tehdy ještě neexistovalo,“ říká Zimdahl. „Nechali jsme tedy paralelně k sloupku řízení zabudovat elektromotor.“

Zimdahl vzpomíná na první jízdní pokusy na testovací ploše. „Jezdili jsme tehdy s automatickým řízením rychlostí až 100 kilometrů v hodině.“ Vše fungovalo na výbornou. „Samozřejmě vždy někdo seděl na sedadle řidiče s rukama položenýma na stehnech, aby v případě nouze zasáhl,“ popisuje. A tak je to vlastně do dneška.

Systémy pomáhající řidiči od té doby prošly dlouhým vývojem, jsou extrémně chytré, velmi spolehlivé, moderní auta jich mají nepočítaně. Ale k běžně dostupnému autu, ve kterém si ustelete a ono vás odveze na dovolenou napříč Evropou, je stále daleko, možná stejně daleko jako tehdy.

Optimisté lamentují, že brzdou rozvoje a rozšíření autonomního řízení je legislativa, kladoucí zbytečné překážky jejímu plnému nasazení do provozu. Pesimisté si myslí, že se samořízených aut svět nikdy nedočká. Ukazuje se totiž, že sebedokonalejší stroj postrádá v provozu přehled, předvídavost a schopnost improvizace člověčího řidiče. A co myslíte vy?

SEDRIC

Autonomní kabinka Volkswagen Sedric

Koncept plně autonomního vozidla koncernu Volkswagen. „Nejde o žádnou science fiction, ale o velmi konkrétní vize budoucnosti, kterou vytvářejí vozidla Volkswagenu. Samořídicí auta budou v budoucnu součástí všedního dne,“ věří automobilka. Na podzim loňského roku vyhlásil důraz na vývoj technologie autonomního řízení šéf koncernu Herbert Diess.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno