Cyklista je křehký tvor. Dopravní expert radí, jak s nimi ve městě vyjít

Bílou tlustou čarou orámovaný červený koberec, na něm piktogram jízdního kola s jezdcem v sedle. Takzvaný „cyklopruh“. Co nám řidičům vlastně říká?

„Je to pruh vyhrazený cyklistům, na jeho počátku musí být ještě dopravní značka. Cyklisté tu mají přednost, nesmíte je nijak ohrozit. Do pruhu se nesmí vjíždět ani zasahovat autem; je to stejné jako pruh vyhrazený třeba pro autobusy MHD. A pozor: červený podklad nemusí být v celé jeho délce, dává se hlavně u křižovatek,“ říká Roman Budský.

Ani skútr v cyklopruhu jet nesmí, přestože jich tam vídáváme dost.

Cyklopruhy a cyklokoridory

Vyhrazený pruh se moc neliší od takzvaného ochranného pruhu – ten od vozovky odděluje přerušovaná čára a značka kola je pouze namalovaná na vozovce, svislá dopravní chybí. „Ani v jednom z pruhů nesmíte zastavit a stát, do ochranného lze s velkým autem přesahovat. Nesmíte však ohrozit cyklisty, a to ani při odbočení vlevo – hlídejte si proto zatraceně dobře zpětné zrcátko,“ vysvětluje expert.

Zvlášť když jsou vpravo u krajnice až za cyklopruhem podélná parkovací stání. „Někteří na elektrokolech jsou hodně rychlí, na to pozor,“ říká Budský.

Na další křižovatce odbočujeme doprava, v tu chvíli už pruh skončil, takže cyklista přednost nemá, řadí se mezi ostatní vozidla. „Stejně je dobré se do zrcátka podívat, cyklisté mnohdy vyrazí a snaží se auta podjet. Často taky mají sluchátka a moc nevnímají.“

Když zaparkujeme, máme cyklopruh vlevo vedle auta, takže to chce velkou opatrnost při otvírání dveří. „Zdaleka ne každý cyklista přemýšlí jako řidič a předvídá, že by mu někdo mohl otevřít dveře do jízdní dráhy,“ uvažuje Roman Budský. A ještě jeden cyklopiktogram můžeme potkat – cyklokoridor.

„To jsou jen šipečky na vozovce a neznamenají nic víc než upozornění, že se zde vyskytují cyklisté ve zvýšené míře. Do tohoto prostoru však řidiči s auty můžou, byť někteří se toho bojí,“ uzavírá Budský.

Na přechodu pro chodce

Přednost na přechodu zdánlivě není žádná věda, ale i tak se zde chybuje. Přijíždím k přechodu a vidím, že u kraje chodníku stojí paní se psem na vodítku, takže zastavuji. Ona kývnutím děkuje a přechází. „To jste udělal skvěle,“ chválí expert. „Paní se zjevně chystala použít přechod pro chodce, takže ji nesmíte omezit, natož ohrozit. Tím zastavením jste jí naznačil – vím o tobě, můžeš jít. Tak to má vypadat.“

Kdybych pokračoval v jízdě a paní tam najednou vstoupila? „Zákon říká, že chodec nesmí vstupovat na přechod bezprostředně před přijíždějícím vozidlem. To je dost vágní formulace, spousta lidí nemá odhad – řeknou si, dvacet metrů, to stihnu. Ve staré úpravě (a v Ženevské konvenci) bylo, že chodec musí vzít v úvahu rychlost a vzdálenost přijíždějících vozidel. To se mi zdá lepší, chodec má taky nějakou povinnost. Nové ustanovení mi přijde nebezpečné, zvlášť když se z toho v lidovém povědomí vytvořila představa, že chodec má absolutní přednost. Jenže tak to není,“ říká Budský.

Pěším proto doporučuje, aby zvážili, zda už auto není bezprostředně blízko. „Auto nezastaví na fleku, chodec je ten zranitelnější, jde mu o zdraví a třeba i o život. Řidič by měl zase přemýšlet i za chodce, zvlášť na rozích, kam dobře nevidí, a říkat si, co když mi tam někdo skočí. Zkrátka častěji jet ve městě dobrovolně třicítkou, s níž to na pěti metrech ubrzdím, než padesátkou, kde to už nejde.“

Výhled z přechodu

A co situace, která mě dost rozčiluje? Přechod pro chodce na samém konci vedlejší silnice, konkrétně třeba v ulici Kováků na Smíchově, kudy denně vyjíždím z práce. Abych mohl dát přednost těm na hlavní, musím zastavit přímo na přechodu – za ním už nemám rozhled. Lidé mě musejí obcházet, někteří zabouchají na kapotu, aby mi naznačili, jaké jsem prase, že jim stojím v cestě na přechodu.

„Nemají pravdu. Podle zákona sice nesmíte na přechodu ani zastavit, ale to se netýká řidiče, který se musí rozhlédnout, aby dal přednost vozidlům na hlavní. Ovšem ten další za vámi už tam zastavit nesmí,“ říká Budský. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby přechod byl posunutý aspoň o pět metrů dozadu, což by ovšem vyžadovalo další úpravy, a do těch se radnicím nechce…

Ještě poznámka k parkování u přechodu: pravidla silničního provozu jednoznačně říkají, že řidič nesmí zastavit a stát na přechodu pro chodce ani ve vzdálenosti pět metrů před ním.

Na blinkry pozor

Expert připomíná i další situace, při nichž se řidiči často dopouštějí chyb. Třeba blikání v křižovatkách. „Klasická situace: hlavní silnice zatáčí doleva, rovně z ní odbočuje vedlejší.

Spousta lidí má dojem, že pokud jede po hlavní, nic se neděje, a levou směrovku nedává. Ale je to chyba, mění směr jízdy, a tím pádem musejí blikat. Je to informace třeba pro toho, kdo by stál na té vedlejší a dával přednost. Takže i na hlavní platí pravidla pro změnu směru jízdy.“

S tím souvisí důležitá věc – nikdy blinkrům stoprocentně nevěřte a počkejte, kam ten druhý pojede. „Dokud nemám jistotu, že auto na hlavní opravdu odbočuje, nemůžu mu tam vjet. Je to banální, ale řidiči na směrovky často spoléhají. Blinkr může někdo zapomenout a bývají z toho tragické nehody…“ upozorňuje Budský.

Matoucí je i situace, která se často stává v křižovatkách městských ulic. Jedete po hlavní, blížíte se ke křižovatce a objíždíte přitom zaparkovaná auta. Správně byste měli dát blinkr doleva a zpátky doprava, i když přes křižovatku budete pokračovat rovně. „Raději blinkr nedávejte, obzvlášť když vidíte, že vpravo na vedlejší někdo stojí a čeká. Méně zkušeného řidiče můžete vlákat do křižovatky. Jasně, obhájíte si to, ale z hlediska vyšší školy řidičské a kolegiálnosti je lepší neblikat,“ říká expert.

Bílá klikatá čára

Neznamená nic jiného než informaci pro řidiče, že v tomto úseku je zvýšené nebezpečí. Třeba výskyt chodců ve vozovce, její zúžení… Nevyplývá z ní žádná jiná povinnost, než zvýšit pozornost. A mě napadá – co červené sloupky, které se dnes umísťují na napojení vedlejších, většinou polních cest, na ty hlavní? Znamenají něco, nebo je to také pouze informace? „Ano, znamenají. Signalizují, že nedáváte přednost zprava, že ten druhý vyjíždí z místa ležícího mimo silnici nebo z účelové komunikace. A pro něj je to něco jako trojúhelník.“

Zrcátkové pravidlo tramvaje

Zajímavým fenoménem jsou odbočující tramvaje. Jedete třeba po pražské Letenské pláni, zahýbáte mírně doleva do Veletržní. Na křižovatku přijíždějí tramvaje zespoda od Strossmayerova náměstí – ty vám dávají přednost, mají značku Dej přednost v jízdě. Souběžně s vámi po pláni ovšem jede tramvaj dolů opačným směrem než první – dává pravý blinkr a má přednost.

„Takže jste v situaci, že tato tramvaj přednost má, ale druhá vám přednost dává. Z pohledu řidiče zmatek. Většinou to vypadá tak, že tam auta stojí a dávají přednost všem,“ popisuje expert. A radí jednoduchou pomůcku. „Tramvaj má výjimku ze zákona v případě, že by její řidič musel ostatní vozidla vnímat zpětným zrcátkem (to má nastavené na dveře, takže vozidla v okolních pruzích nevidí).

Tudíž v naší situaci – jedu podél tramvaje, položím si otázku: jak se na mě řidič dívá? Oknem ne, zrcátkem, takže má přednost. V případě, že na mě tramvaják vidí oknem, výjimku z pravidel nepotřebuje a chová se jako každý jiný řidič. Říkám tomu Zrcátkové pravidlo,“ uzavírá Roman Budský.

Pozor na varovné blikače

Zákon říká jasně, že se mohou používat pouze k odvrácení bezprostředního nebezpečí, při vzniku kolony nebo při instalaci výstražného trojúhelníku. „Často řidiči zastaví tam, kde nesmí, a věří, že varovné blinkry jim dávají generální pardon – tohoto vozu se pravidla silničního provozu netýkají. Což samozřejmě není pravda.“

Pokud zastavíte při okraji vozovky, máte blikat pouze pravou směrovkou. Přicházím s námitkou – pravidla jsou jasná, ale beztak raději v takové situaci pouštím varovné blikače. Připadá mi to bezpečnější, jsem víc vidět a vše, co zvyšuje bezpečnost, je přece dobré. Nebo ne?

Nabíječka není značka

U nabíjecích stojanů na benzinkách či u obchodů často vídáme značky, případně jen zeleně pomalovaný asfalt. Nic z toho ovšem není právně závazné, podobné označení je pouhá lidová tvořivost.

Na parkovišti tedy může stát kdokoliv – jen to samozřejmě není kolegiální ani morálně správné. „Aby byla značka závazná, muselo by být jasné, že se jedná o parkoviště, a to pro elektromobily. Takže ono známé bílé P v modrém poli (značka IP11a), resp. P s nápisem Réservé (značka IP 12). Obě varianty je třeba doplnit dodatkovou tabulkou, například Elektromobil 2×,“ vysvětluje expert.

Dopravní expert Roman Budský

V roce 1984 zahájil svou profesní kariéru jako učitel autoškoly. Na začátku devadesátých let založil vlastní autoškolu, současně pravidelně usedal za volant dálkových autobusů brázdících celý evropský kontinent. Je autorem tří projektů pro potřeby ministerstva dopravy zaměřených na navržení systému vzdělávání a přezkušování nových řidičů i zkušených profesionálů. V letech 2012–2014 byl šéfem Besipu. V letech 2015–2018 pracoval v Týmu silniční bezpečnosti, v současné době je předsedou expertní rady Platformy vize nula.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts