Na plný plyn Českem. Se Škodou 120 GLS jsme bojovali o setiny a centimetry

Zkušeným hmatem sáhne před spolujezdcem pod přístrojovku, aby odjistil kapotu. „Starší se otevíraly jinak než novější,“ okomentuje. „Tahle je z Vrchlabí, z Kvasin jsou ty nad padesát tisíc,“ poučí mě po pohledu na VIN.

Pak pochválí stav. „Máte ji hezky udělanou.“ „Není renovovaná, je to původní stav,“ namítnu. „Ale předek nový je,“ nedá se. „Tahle kapota se dělala až po roce 1983,“ a ukazuje na podélné výztuhy zespodu. „Ty starší je měly do kříže. Stejně jako čelo, to je taky nové, pozná se to podle počtu průduchů.“ Milovníků a opravdových znalců starých škodovek jsou v Česku spousty. Tato partička prý sbírá „vinka“, registrační čísla „géelesek“. To byla vlajková loď škodovácké řady 742. Nejnašňořenější, nejvíc zářila chromem, výbavou a měla silnější motor. Prostě „brko“ (tak se tehdy parádním bourákům říkalo), o kterém se v nocích před Mototechnou snilo.

Kolem sedmi hradů

Na veteránské setinové rally kolem sedmi hradů od pražské Ruzyně západní cestou k Litoměřicím na severu Čech a zpátky naše zelené GLS, vypůjčené z depozitáře muzea Škody, šlapalo jako hodinky. Auto s nájezdem něco přes 60 tisíc kilometrů fungovalo bez zaškytání. Motor startoval na první vrknutí, ani nebyl třeba v teplém dni sytič. Nejvíc se mu líbilo mezi dvěma a třemi tisíci otáčkami. Jen rozjezdy byly trochu kostrbaté – klapka v karburátoru měla trochu vůli, kterou muselo lanko, jež ji ovládá, „vymezit“; pod plynem už bylo všechno v pořádku. To byla jediná nedokonalost, na kterou si musel řidič zvyknout.

I nechvalně proslulá monstrózní chladicí soustava se skoro 12 litry fridexu fungovala v teplém jarním dni bez zaváhání. Řízení i řazení vyžaduje soustředění, jak bylo v sedmdesátých letech u aut obvyklé. Na to, že by řidič z nedostatku podnětů začal po svíčkové k obědu na sluníčku za volantem klimbat, není ani pomyšlení. A chce to i trochu zkušeností, to si pak na výjezdu ze zatáčky i jen tak pro radost pohodíte zadkem.

Na „stodvacítky“ mnozí nadávají, jenže ti, kdo na ně rádi vzpomenou, vědí, že když byl vůz v dobrém stavu, jízda uměla dát opravdovou radost. Specifická architektura s motorem na zadní hnané nápravě jí totiž dává fenomenální jízdní chování. V zatáčkách umí držet krok s mnohem silnějšími a modernějšími předokolkami – když řidič cítí, jak se auto chová a umí pracovat s přenášením hmoty, je v nich neuvěřitelně rychlý; pravda, na rovině pak pětapadesát koní rychle ztratí dech. My se odvážili někam ke sto dvaceti, ale podle papírů prý má „géeleso“ umět sto padesát.

Kabina „stodvácy“ je notoricky známá. Mechanické budíky mají své kouzlo, stejně jako subtilní všechno, i sloupky, díky kterým skvěle vidíte ven. Všechno je tenkostěnné, ale materiály působí takovým uklidňujícím staromilským způsobem. Koženka na dveřích je klasika, plyšové cosi na sedačkách připomene sedačku v babiččině obýváku. Do výklopného kastlíku zapadlo nachlup vše, co navigátor potřeboval, řidičovy propriety zabraly kapsu v příplatkovém panelu na rádio.

Hejno škodovek na setinové rally veteránů a youngtimerů 7 Castles Trial vede Škoda 1101 Roadster.

Praporčíci na zadních sedadlech naší zelené závodní stodvacítky oceňovali, že muzeální auto nemá pásy, takže nejsou nehybně přišpendlení do sedaček, koukají se z okýnek, semtam si kleknou a zadním oknem dělají opičky na ostatní řidiče. Cesta pak ubíhá o to veseleji.

A jak to celé dopadlo? „Naše“ vrchlabská škodovka, která plně obsazená profrčela 240 kilometrů setinové rally středočeským a ústeckým krajem překonala všechny nástrahy testů přesnosti, našla všechna stanoviště s kontrolními razítky, nezaskočily jí tajné testy pravidelnosti a dojela na celkovém jedenáctém místě ze sedmdesáti startujících; to je myslím naše redakční nejlepší umístění. V extra hodnocené kategorii škodovek jsme na 7 Castles Trial dojeli třetí a byli nejlepší z týmu vypraveného továrním muzeem.

Setinová rally

Jak se to jezdi

V setinové rally nejde o absolutní rychlost, ale o přesnost jízdy. Úkolem je třeba ujet 30 metrů za 10 sekund, každá setina odchylky znamená trestné body. Spolujezdec má tedy stále po ruce stopky, kterými odměřuje čas a odpočítává jej řidiči při průjezdu měřeným úsekem.

Pořadatelé používají dva druhy měření: průjezd fotobuňkou, nebo přejetí značky na vozovce v podobě hadice se spínačem natažené přes cestu. V prvním případě musí spolujezdec obsluhující stopky a odpočítávající čas odhadnout, kdy auto projelo startem. Řidič zas musí mít auto „v oku“ pro přesný průjezd cílem“. „Hadice“ je oblíbenější, řidič na kolo většinou vidí a přejezd dokáže lépe načasovat.

Nejde o výkon auta. Jde o sehranost posádky a také o to, jak přesně dokáže šofér ovládat auto. Šanci na vítězství má i to nejpomalejší auto ze startovního pole.

Do výbavy navigátora patří kromě šipkového itineráře také stopky, aspoň dvoje, někdy se hodí třetí. K tomu jedny do zálohy. Jezdí se s digitálními, zvláštní kategorii mají ti, kdo chtějí jet podle klasických mechanických stopek. Pak spousta propisek, které se rády v autě zakutálejí, papíry na poznámky a dobrou náladu. Kdo to myslí se závoděním vážně, nebo si chce usnadnit život, může si pořídit do tabletu speciální „odpočítavací“ aplikaci.

Neohrnujte nos, je to neskutečná zábava, zážitek a adrenalin. Kdo nezkusil, nepochopí. A fakt to není žádné šnečí courání

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts