Éra ojetin je tady. Na jejich prodej začínají stále více sázet i zavedení a velcí hráči na trhu, malé bazary mizí z českých měst jako sníh v posledních zimách. Zatímco před patnácti, deseti a sedmi lety jsme objížděli opravdové „bazary Monte Karlo“ jako z Čtvrtníčkova parodického seriálu, s barevnými fáborky na plotě, štěrkovou plochou a plechy na kapající olej pod motorem, letos to bylo jiné. I do takových podniků jsme sice zavítali, ale nejvíc nás zajímaly pobočky velkých hráčů, jako jsou AAA Auto nebo Auto ESA, a pak nově se etablující sítě jako Autosphere-Frey Select či Louda Auto. Snažili jsme zjistit, co jejich příchod na trh znamená pro nás, kteří se snažíme prodat starší vůz. Dají nám víc?
Ojetiny během loňska zdražovaly. Podaří se nám tedy prodat naše auto za víc, než jsme ho před rokem koupili?
Chtěli jsme si v praxi ověřit ještě jednu věc: jestliže ojetiny během posledního roku neustále zdražují, nemohlo by se podařit prodat auto minimálně za stejné peníze, za něž jsme ho loni koupili? No, kdybychom bývali byli trpělivější, velmi pravděpodobně by se nám to povedlo. Buď na samotný náš inzerát na webu, což však trvá v průměru (pokud nemluvíme o nedostatkových škodovkách) kolem 90 dnů, nebo v jednom ze dvou bazarů, kde by náš vůz vzali do komise a prodávali za námi stanovenou částku, pak bychom ovšem dostali o provizi méně. My jsme se však snažili auto „udat“ ve výkupu, což je obecně vždy ta nejméně výhodná cesta – dostanete sice peníze okamžitě, ale výrazně menší. Kupující potřebuje vydělat, bude auto prodávat déle, něco vrazí do inzerce, přípravy, přihlášení na sebe, kosmetiky…
Záměrně, a také proto, že se to hodilo, jsme prodávali ne úplně krásné auto, statisticky průměrnou českou ojetinu. Citroën C-Crosser, plně funkční, ale odřený, s promáčklinami, neoriginálními koly, poškrábaným interiérem, 14 let starý, se 180 tisíci kilometry na budíku. Vlastnili jsme ho přesně rok, než jsme se dočkali objednaného nového; vlastně takový „překlenovací“ vůz. Koupili jsme ho tehdy v AAA Auto za 150 tisíc korun – stál tam dlouho, kvůli kosmetickým vadám a velkoobjemovému benzinovému motoru 2.4 o něj nebyla zrovna rvačka. Tipujeme, že ho Áčka koupila hodně levně, protože jim stálo za to těsně před prodejem na vlastní náklady vyměnit prasklé čelní sklo a všechny brzdy, destičky i kotouče, zarezlé po dlouhém stání.
Náš „citrón“ byl ideálním adeptem právě na štěrkový bazar – byli jsme přesvědčeni, že v „naleštěných“ výkupnách nové éry ho ani nebudou chtít. No, byli jsme hodně překvapeni – jeden z nových řetězců, Autosphere-Emil Frey Select, nám nakonec nabídl nejvíc. A výslednou částkou jsme byli natolik příjemně překvapeni, že – ačkoli jsme to původně nepředpokládali – jsme auto skutečně prodali. Ukázalo se též, že se vyplatí i smlouvat, licitovat, i když to málokdo z nás má rád. Stojí za to popravdě říct, že jinde nabízejí víc, za zkoušku nic nedáte. Nám to při licitaci s Auto ESA nepomohlo, u „Freyů“ ano.
V inzerci jsme začali s cenou 160 tisíc korun; ze studijních důvodů. Mentálně jsme byli naprosto připraveni jít o deset tisíc níže, pokud někdo projeví zájem. Což se – vyjma velkých bazarů – nestalo. Po týdnu jsme tedy cenu snížili i v inzerci, na 149 900 Kč. Jak nakonec naše putování po bazarech dopadlo, to se dočtete na dalších stránkách v reportážích z bazarů a v závěrečném shrnutí.
