Aktualizace: 18.03.2024 16:59
Paříž – Co přivedlo Emmanuela Macrona k tomu, že se v otázce Ukrajiny a Ruska postupně proměnil z holubice míru ve válečného štváče? To je, zjednodušeně řečeno, otázka, nad níž si v současné době lámou hlavu šéfové vlád po celé Evropě, zatímco francouzský prezident se zabydluje ve své nové roli hlavního vyzyvatele ruského vládce Vladimira Putina na evropském kontinentu. Aktuálnímu tématu se ve svém komentáři věnuje pařížský zpravodaj stanice BBC.
Některé země jako pobaltské státy či Polsko vítají, že se prezident Macron zjevně přiklonil k jejich „realistickému“ hodnocení hrozby přicházející z Kremlu. Jiné – zejména Německo kancléře Olafa Scholze – tento znovunalezený francouzský duch válečnického nadšení spíše vylekal.
Všichni jsou každopádně zmatení a nejistí. Nakolik je nová Macronova linie upřímná? Když nedávno odmítl vyloučit možnost vyslání francouzských vojáků na Ukrajinu, šlo snad jen o další z jeho překvapení – svědectví o jeho neukojitelné potřebě vyvolat diplomatický rozruch? A nakolik je jeho nový postoj čistě politický kalkul?
Volby do Evropského parlamentu se blíží a „macronovcům“ hrozí porážka od francouzské krajní pravice v čele s Marine Le Penovou a Jordanem Bardellou. Nepoužívá tedy Macron téma Ukrajiny jen k tomu, aby vytyčil jasnou dělící čáru mezi jeho stranou a opozicí? Aby zdůraznil kontrast mezi vlastní čitelnou bojovností a dřívějším mlhavým kolaborantstvím Le Penové s Moskvou?
Ve čtvrtečním živě přenášeném rozhovoru ve francouzské televizi prezident nepřímo připustil, že tyto klíčové otázky jsou mu pokládány. Avšak způsobem sobě vlastním se rozhodl nikoli tišit obavy, nýbrž trvat na svém. Místo aby se pokusil svou nově nalezenou varovnou rétoriku mírnit, jal se ji vysvětlovat, píše BBC.
Macron se tedy za svou „konverzi“ z holubice na jestřába ani trochu nestydí, protože podle jeho názoru muselo jedno nevyhnutelně předcházet druhému. Teprve po vyčerpání všech možností, jak se s protivníkem domluvit, je podle něj možné s konečnou platností říci, že protivník zašel za hranici únosnosti.
Za druhé Macron v rámci své obhajoby argumentuje tím, že Rusové nyní povýšili své agresivní chování na zcela novou úroveň. Kreml podle něj v posledních měsících „znatelně přitvrdil“ – ruská ekonomika najela na permanentní válečný stav, zesílily represe vůči domácí opozici a vystupňovaly se kybernetické útoky proti Francii a dalším zemím.
V době, kdy se Ukrajina zjevně dostává do defenzivy a na Spojené státy již není spolehnutí jako na neochvějného spojence, Evropa podle Macrona vstupuje do nového světa: „Do světa, kde se vskutku děje to, co jsme dosud považovali za nemyslitelné.“
Z toho důvodu je podle nové Macronovy doktríny třeba, aby se Francie a Evropa připravily na ostrý obrat – mentální skok z pohodlných jistot jedné umírající éry do drsné reality éry nové. Ve vědomě churchillovském duchu tvrdí, že pokud si chce Evropa udržet mír, musí se připravit na válku.
Jak tomu u Emmanuela Macrona bývá vždy, jeho logika je bezchybná, argumenty neprůstřelné.
Ale jak tomu u Emmanuela Macrona také bývá vždy, otázkou je: přesvědčovat asi dovede, ale dokáže i přesvědčit?
Trvalým problémem francouzské hlavy státu totiž zjevně není nedostatek mozkových kapacit, ale schopnost přeměnit tuto inteligenci v jiný talent: vůdcovství. Schopnost přimět ostatní, aby jej následovali. A v tomto konkrétním případě, války na Ukrajině, zdaleka není jasné, zda se k němu ostatní přidají.
Nejzářnějším příkladem je rozkol, který panuje mezi lídrem Francie a mužem, který by měl být v Evropě jeho nejbližším spojencem: německým kancléřem Olafem Scholzem. V tradičním francouzsko-německém stylu nyní obě strany na veřejnosti urovnávají případné neshody a formují povinnou společnou frontu. Odtud Macronova páteční návštěva v Berlíně.
Bez ohledu na množství vřelých objetí však nelze zakrýt základní neshody: Francie viní Německo ze zdržování pomoci Ukrajině a ze záměrné zaslepenosti, když se stále spoléhá na trvalost amerického bezpečnostního deštníku; Německo zase obviňuje Francii z unáhlené bojechtivosti, z pokrytectví (francouzské dodávky zbraní Ukrajině ve skutečnosti daleko zaostávají za německými) a z macronovského pozérství.
Ale i na domácí scéně je podpora Emmanuela Macrona v otázce Ukrajiny slabší, než by rád. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že převážná většina – přibližně 68 procent – Francouzů nesouhlasí s jeho postojem ohledně vyslání západních vojáků na Ukrajinu. V obecnější rovině, jakkoli se většina respondentů staví jednoznačně proti Rusku, agentura Ifop hlásí „postupnou erozi podpory ukrajinské věci“.
A pokud má jeho nový, nekompromisní postoj k Moskvě skutečně volební podtext – s cílem obnažit obojakost krajní pravice -, pak se zdá, že nefunguje. Podpora krajně pravicového Národního shromáždění (RN) podle předvolebních průzkumů jen roste.
Ve své proměně v předního evropského bojovníka proti appeasementu si prezident Macron opět razí novou cestu. Ujímá se vůdčí role a nutí Evropany, aby se vážně zamysleli nad vlastní bezpečností a nad oběťmi, které možná budou brzy muset podstoupit.
To vše je bezpochyby vítáno.
Macronova potíž je v tom, že u příliš mnoha lidí vzbuzuje špatnou odezvu.
Příčí se jim jeho sebedůvěra a mají pocit, že příliš snadno zaměňuje to, co je správné pro Evropu a pro svět, s tím, co je ve skutečnosti správné jen pro Francii – či pro něj samotného.
