Aktual.: 8.09.2026 13:36
Paříž/Berlín – Evropská centrální banka (ECB) se tento týden sejde, aby rozhodla o pravděpodobném zvýšení úrokových sazeb, a to v kritické době pro ekonomiku eurozóny. V centru pozornosti tvůrců měnové politiky bude růst inflace, které nijak nepomáhá nynější válka v Hormuzském průlivu. Jejich úkol je ale čím dál obtížnější kvůli rostoucí podpoře populistických stran v Německu a ve Francii, napsala dnes v komentáři agentura Bloomberg.
„Pro zvýšení nákladů na půjčky to není vhodná doba,“ píše autor komentáře Lionel Laurent. Euroskeptická strana AfD právě přesvědčivě zvítězila v Sasku-Anhaltsku a krajně levicový francouzský politik Jean-Luc Mélenchon vyzval ke zrušení dluhu Francie drženého u ECB. Vyšší sazby pravděpodobně ještě více utlumí hospodářský růst a politická polarizace už nyní těží z ekonomické slabosti kontinentu, takže nálada voličů by se mohla dál zhoršit.
Zvýšení sazeb je vnímáno jako zkouška institucionální důvěryhodnosti ECB. Argumentace zní, že banka musí reagovat na cenové tlaky bez ohledu na případný hněv voličů a ignorovat pokusy o politické zasahování do měnové politiky – což je jedna z hlavních otázek, jimž bude čelit ten, kdo nahradí Christine Lagardeovou ve funkci prezidentky ECB, píše autor komentáře.
Šéf německé centrální banky Joachim Nagel, který zvýšení sazeb podporuje, v rozhovoru s francouzským listem Le Monde řekl, že ho znepokojuje podpora veřejnosti podle něj nezodpovědné politice, jako je výzva AfD, aby Německo opustilo eurozónu. Zároveň ostře kritizoval Mélenchonovu výzvu ke zrušení dluhu jako nezákonnou formu financování dluhu a přirovnal ji k Pandořině skříňce vedoucí k hyperinflaci.
Problém spočívá v tom, že udržování měnové kredibility má potenciálně reálné náklady. Údaje z minulého týdne ukázaly, že meziroční inflace v eurozóně zrychlila na 3,3 procenta, což je nejvyšší hodnota za téměř tři roky a výrazně nad dvouprocentním cílem ECB. Jádrová inflace, která nezohledňuje dopad kolísavých položek, jako jsou potraviny a energie, ale klesla na 2,4 procenta.
„To naznačuje, že obávaná mzdově-cenová spirála – při níž rostou mzdy v reakci na růst cen a v ekonomice se pevně usadí inflace – nenastává a další zpřísňování měnové politiky by mohlo růstu způsobit zbytečné škody. Ekonomové jsou proto po tomto týdnu oprávněně skeptičtí k dalšímu zvyšování sazeb,“ upozorňuje Laurent.
To je zvláště důležité v případě Francie, druhé největší evropské ekonomiky, jejíž problémy podporují příklon voličů k populismu. Myšlenky, jako je zrušení dluhu, jsou pak atraktivnější navzdory potenciálně vážným důsledkům. Na Francii přitom doléhají dva zásadní problémy: nominální růst hrubého domácího produktu (HDP) prudce zpomaluje a výnosy dluhopisů se dostaly nejvýše od roku 2008.
„Stejně jako v dalších evropských ekonomikách je tento růst nákladů na financování země způsoben stejně tak globálním výprodejem dluhopisů (za který může do značné míry děkovat Spojeným státům), jako domácím politickým rizikem spojeným s poměrně vysokou pravděpodobností, že se prezidentkou stane krajně pravicová politička Marine Le Penová,“ píše Laurent.
Inflace ve Francii je nad cílem, ale je zjevně způsobena spíše problémy na straně nabídky – například cenami energií – než prudkým růstem poptávky, napsal autor komentáře. Zvýšení sazeb ECB by tuto už tak výbušnou směs učinilo ještě výbušnější, dodal.
„Centrální bankéři si nesmějí plést inflaci, kterou vidíme v americké ekonomice poháněné boomem umělé inteligence (AI), s inflací ve Francii a Německu, kde se očekává meziroční růst pod jedním procentem. Pomohlo by diferencovanější pojetí. Mario Draghi, předchůdce Lagardeové, na to upozorňoval už loni, když argumentoval, že americké sazby mnohem více souvisejí s dlouhodobými evropskými sazbami než s tím, pro co se rozhodnou tvůrci měnové politiky ECB,“ napsal autor komentáře.
Politika ale pravděpodobně zkomplikuje uplatňování diferencovanějších přístupů. Postup euroskeptické AfD je známkou podpory, kterou mají mezi německými voliči nekompromisní postoje k odmítání záchrany států s příliš vysokými výdaji v rámci eurozóny. Mélenchonovo těsné druhé místo za Le Penovou v průzkumech však ukazuje, že francouzští voliči jsou silně lákáni představou, že zachrání sami sebe, aby nemuseli čelit problému příliš štědrých sociálních výdajů a výdajů na důchody.
„To vše ještě zvýší náročnost už tak velmi obtížného úkolu představitelů ECB. Měli by se za každou cenu držet svého mandátu boje proti inflaci, i kdyby to Francii posunulo blíže ke krizi a poskytlo Mélenchonově formě nezodpovědnosti ještě širší podporu? Budou nástroje určené ke zvládání napětí v eurozóně stačit k uklidnění trhů, pokud budou její dva klíčoví členové stát proti sobě? Být centrálním bankéřem je málokdy pohodlné, ale půda pro mnohem větší střety se teprve připravuje,“ napsal Laurent.
Stále je příliš brzy předpokládat, že zjednodušující a radikální odpovědi AfD a Mélenchona ve svých zemích zvítězí. „V sázce je ale mnoho, uvážíme-li, že příští krize přijde na kontinent, který se potýká s chronickou ekonomickou slabostí, politickou polarizací a geopolitickým chaosem světového řádu Donalda Trumpa,“ napsal autor komentáře.
V roce 2012 se Draghiho ECB ujala role dospělého v místnosti a se slovy, že udělá cokoli, co bude třeba, zahájila nákupy dluhopisů, aby zachránila euro. Na vrcholu pandemie se Berlín a Paříž spojily a podnikly historický krok směrem ke společnému zadlužování Evropské unie. S tím, jak ve Francii, Německu a v Itálii sílí strany odmítající euro, si investoři možná právem položí otázku, kdo bude při příštím hospodářském kolapsu po ruce, aby pronesl ona magická slova, uzavřel svůj komentář Laurent.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}