Venku máme jaro, všechno kvete. Co dělá krásná žena, jako jste vy, pro to, aby měla stále pozitivní mysl?
Snažím se být veselá, protože jak se říká, veselá mysl je půl zdraví. Je třeba být pozitivně naladěn. Vzhledem k tomu, že jsme tu na akci Gábiny Peacock, ženy, která je mimo jiné i výživovou poradkyní členů britské královské rodiny, tak nemůžu neříct, že se snažím dobře jíst. Myslím si, že dobře jím, že se snažím dobře vařit své rodině a že i mé děti dobře jedí. A ono se to pak všechno odrazí i na zevnějšku. Je to důležité.
Gabriela Peacock nedávno vydala knihu, která se zabývá dlouhověkostí. Co vám osobně bylo dáno geneticky do vínku a jak se o to sama teď staráte?
Mám velkou výhodu svalové hmoty, protože jsem bývalá atletka. Běhala jsem krátké sprinty a vždycky se mi dobře tvořila svalová hmota, což je teď v mém věku nesmírně důležité. Člověk a tělo má z čeho čerpat. U mě to jde docela dobře a rychle. Ale když člověk vynechá a má třeba čtrnáct dní pauzu, tak je to znát. Člověk musí dobře jíst, musí se nějakým způsobem hýbat, ale hlavně všechno dělat s chutí. Já si neumím představit, že bych dělala nějaký sport a ten by mě otravoval. Musím říct, že je mi strašně líto lidí, které to nebaví, protože to pak musí být utrpení.
Jakmile člověk začne dělat aktivně sport, je to drogou, tělo si to pamatuje. Musíte se hýbat a zvyknete si na to, že to tělo je pevné a dobře vypadá. Vedete své děti ke sportu?
Je to důležité, já z toho čerpám dodnes. Trvale se udržuji a i když jsem sem teď běžela, bez problémů jsem vyběhla schody v metru až nahoru a ani jsem se tolik nezadýchala. To je benefit mojí atletické minulosti. Děti k tomu vedu, protože ono je to tak, že sportovci trošku víc vydrží, a to i mentálně. Člověk se naučí překonávat fyzickou bolest, kterou ten sport samozřejmě někdy přináší. Pak v životě lépe překonáváte i překážky, které vás potkají, to je aspoň moje zkušenost.
Jak dlouho vám trvalo, než jste si kompletně vyčistila hlavu i z té psychické bolesti, která přišla poté, co odešel váš manžel, režisér Jiří Menzel? Jak dlouho vám trvalo, než jste se ráno probudila a měla tu hlavu absolutně čistou?
Víte, že nevím? Zrovna dneska jsem se o tom bavila s jedním naším známým, který dobře znal i Jirku. To je něco, co z toho života nezmizí. To je moje zkušenost, která je nepřenosná. Každý, kdo o někoho přišel, určitě ví, co to znamená. Vlastně nemůžete nahradit toho člověka někým jiným. Je to prostě ztráta, která je doživotní. A já moc ráda zmiňuji Nicholase Wintona, se kterým jsem se osobně znala. Byla jsem u něj doma, to už mu bylo přes sto let, a prohlíželi jsme si album, kde byla fotka jeho ženy, která umřela už hodně dávno.
A on něžně pohladil ten obrázek a říkal mi „Víš, když ti umře někdo takový, jako byla moje Greta… Není to časem čím dál tím lepší, ale je to čím dál tím horší.“ Já jsem tomu tenkrát nerozuměla, ale strašně tomu rozumím teď. Je to něco, s čím se člověk musí naučit žít. A pokud mu to mysl dovolí, tak se s tou ztrátou nemůže příliš dlouho trápit. Nemůžete se trápit tím, co nezměníte. To je takové obecné pravidlo.
Co ve vás zanechalo setkání s panem Wintonem?
On byl mimořádný člověk. Naplňuje mě takovou jistotou, že cokoliv dělá člověk jako jedinec, tak to není zbytečné. Někdy je člověk v situaci, kdy si říká, že je zbytečné to, co dělá, že to stejně zapadne a že jeho práce je zbytečná, protože ji přebije něco jiného. Ale Nicholas Winton nám všem ukázal, kolik toho zmůže jednotlivec. On, kdyby se tehdy nerozhodl zrušit svoje hory, tak by ubylo tolik dětí. On zachránil spolu s Peterem Blakem a Trevorem Chadwickem a jeho maminkou více než 699 židovských dětí před Hitlerem. A teď je z toho více než pět tisíc lidí.
A všechny ty Wintonovy děti, kterých už bohužel moc není, všichni pomáhají ostatním, protože jim kdysi někdo také pomohl. To je zkrátka velká inspirace. Stejně tak to byl Jirka a stejně tak je to i můj současný partner, Mirek Bárta, profesor egyptologie. Prostě mám kliku, že jsem obklopena lidmi, kteří jsou významní v tom, co dělají, a milují tu svou profesi. Ono je to na tom strašně znát. Vážím si toho!
