Jak přežít Gambii. Překvapivě to zvládnete sami a docela snadno

0
85

Barvy, barvy a zase barvy. Takové budou nejspíše první vjemy Evropana přijíždějícího do Gambie. Místní mají v oblibě křiklavé tóny, což se projevuje na jejich oblečení – lhostejno zda je to běžný denní oděv či něco slavnostnějšího. Velmi barevně vyvedené jsou ale zpravidla i vývěsní štíty obchodů či restaurací, rybářské lodě a vlastně skoro cokoli.

Gambie rovná se tvrdá černá Afrika, s jejími atraktivními i méně přívětivými stránkami. Spočinout na chvíli u moře či řeky pod palmami za šumění tropického vánku je přece jen jiný zážitek než trávit čas na pláži někde u Středozemního moře. Zastavit se kdekoli na tržišti bude znamenat nezapomenutelný zážitek a je úplně jedno, zda tam něco koupíte nebo ne. Obrazy rybářů vytahující z moře lodě s úlovky se vám vryjí do paměti na hodně dlouho.

Přijdou ovšem také scény, které ne všichni bohatí Evropané budou vidět rádi. Pokud vystrčíte nos z turistického resortu, nevyhnete se jim. V jedné z nejchudších zemí světa běžně žebrají děti a na mnohých z nich uvidíte, že dosyta se najedly už před hodně dlouhou dobou – pokud vůbec někdy.

Muži i ženy pod tropickým sluncem dřou celé dny na skromných políčkách prakticky bez mechanizace. Jen proto, aby rodinám obstaraly alespoň základní obživu. Většina silnic je prašná a prašné je tím i prostředí, ve kterém se pohybujete. A pokud se dostanete, hlavně na vesnici, k někomu domů, nejspíš dostanete šok z toho, v jak primitivních (a z evropského pohledu nekomfortních) podmínkách Gambijci žijí.

Fixer cestou z letiště

Cestu Gambií jsme zahájili pochodem od letištní budovy směrem k „civilizaci“, kterou představuje změť nuzných sídel na poloostrově sevřeném ústím řeky Gambie a otevřeným pobřežím Atlantiku. Po několika minutách se k nám přitočil sympaticky vypadající mladík s dobrou angličtinou, z něhož se vyklubal absolvent místního lycea jménem Musa s nabídkou, zda nechceme ukázat, jak se tu dobře vyznat a kudy kam.

Tržiště Albert Market v Banjulu

Pomoc jsme sice nepotřebovali, ale nakonec jsme souhlasili. Ukázalo se to jako šťastná volba. Musa, člen místní úzké vzdělané elity, nám dal nahlédnout do gambijského života tak, jak bychom to sami nikdy nedokázali. Vyvrcholením byla návštěva v domě jeho rozvětvené rodiny. Provize z ubytování stejně jako několik obědů v místních restauracích a závěrečný bakšiš jsme mu přáli.

Pro pořádek je třeba dodat, že ne vždy musí být v afrických zemích zkušenost s podobnými „fixery“ tak růžová. Nám se znovu osvědčilo vyložit karty na stůl hned na začátku s tím, co si představujeme a co už ne. A velice podstatné je dotyčného na začátku správně odhadnout. I v Gambii samozřejmě existuje dost místních, kteří v bílých Evropanech vidí toliko chodící peněženky.Vsadili jsme však na správného „koně“.

Hyeny pod palmami

Populačním centrem Gambie je chaotická aglomerace kolem největšího sídla Serekunda. Je to téměř o nekonečný mišmaš většinou nízkých jednoduchých obydlí až chatrčí občas protnutý prašnou, výjimečně i asfaltovou silnicí. Dokud jsme nedorazili až k atlantickému pobřeží, o nějakém turistickém ruchu nebylo ani známky. A naše bílé tváře budily mezi okolními lidmi nefalšovaný zájem.

Jen pro bílé – a černý personál. Pláž u hotelu Sunbeach

Hyena v přírodní rezervaci Abuko

Jedním z nejzajímavějších míst této zóny je přírodní rezervace Abuko, nejstarší chráněné území v Gambii. Pruh netknutého, dnes oploceného pralesa při říčce Lamin během naší návštěvy přetékal stovkami opic vydávajícími roztodivné zvuky, k vidění tu byly antilopy a také hyeny. Reprezentanti tohoto živočišného druhu ovšem dostáli své nevalné pověsti a vesměs se líně povalovali v prachu pod palmami. K pohybu je přiměla až dodávka potravy do místního „krmelce“.

Negativní a pozitivní ghetta

Po drobné aklimatizaci jsme se na radu našeho fixera vydali na vlastní pěst do starého Bakau, tedy nejstarší části původní domorodé vesnice Bakau. Prašné hrbolaté cesty lemovala jednoduchá obydlí vesměs se střechami z vlnitého plechu, častým obrázkem tu byly ženy či děti nesoucí na hlavách kanystry vody. Jediným zdrojem této životodárné tekutiny je totiž několik obecních studen.

Takto vypadá hlavní třída v Bakau. Jmenuje se Atlantic Boulevard.

Místní lidé se k nám chovali přátelsky a bez jakéhokoli nátlaku. Záhy jsme pochopili proč. „Sem turisté nechodí,“ řekl nám za chvíli jeden z nemnoha starších mužů a mávl rukou k severu. „Všichni bydlí tam a většinou nevyjdou z hotelů. Co tu hledáte?“

Nehledali jsme nic, dostalo se nám tedy alespoň prohlídky místní mešity a u nuzného stánku jsme poté za zvědavého přihlížení místních dětí pojedli balení arašídů – jednoho z nejběžnějších místních pokrmů.

„Tam“ v podání domorodce znamenalo kus atlantského pobřeží lemovaný několika hotely pro západní návštěvníky. Technicky jsou tyto resorty, vzdálené z centra starého Bakau sotva dva kilometry, sice oddělené od svého okolí plotem a přístupné pouze ubytovaným hostům, jako spolehlivá „vstupenka“ do resortu ovšem funguje bílá barva pleti. Což jsme věděli předem, strážný nám u vstupu předpisově zasalutoval.

Pozitivní ghetto par excellence: na pláži u hotelu Senegambia Beach

Kontrast je to obří. Ještě před půlhodinou jsme pobývali na zaprášených, nuzných ulicích starého Bakau a mluvili s lidmi, kteří jsou rádi když se večer dosyta najedí. Teď procházíme naleštěnou, mramorem obloženou lobby luxusního hotelu na rozsáhlou pláž s lehátky a slunečníky, plážovým barem a nastoupenou jednotkou černého personálu připravenou splnit bílým klientům kdejaké přání.

Pláž je pěkná, písčitá, a moře přiměřeně teplé, přesto nám prudká změna leží v hlavě. Jistěže tato „turistická ghetta“ existují i v řadě jiných zemí, od Egypta třeba po Keňu. I tak se na mysl vkrádá myšlenka: kolik lidí z těch, kteří do tohoto resortu přijeli na dovolenou, uvidí skutečnou Gambii bez příkras jinak než z oken transferového autobusu na trase z letiště do hotelu?

Rybářské divadlo na pláži

O pár dní později se po ránu vydáváme na „domorodou“, k severu obrácenou pláž v Bakau. Vybaveni informací, že v pozdním dopoledni se rybáři vrací s rybími úlovky k pobřeží a že to stojí za to.

Rybářský přístav v Bakau

A byla to pravda. Desítky pestře pomalovaných bárek přirážejí k pláži a muži je pomocí lan a dřevní kulatiny „postrkem“ dostávají z dosahu příboje. Ryby se poté spěšně třídí do připravených kádí, které často administrují pestře oděné ženy a rovnou na místě se rozbíhají obchody.

Vše probíhá sice za značného rámusu – zvuk příboje se mísí s hekáním těch, kteří tahají těžké lodě ven z vody – ale v poklidu a rychle. S cenami jsou evidentně všichni obeznámení, část úlovků směřuje rovnou do pobřežních restaurací na ulici lemující pobřeží a velkoměstsky nazvanou Atlantic Boulevard.

V domorodé části Bakau

To znamená nezřídka do tmavého kumbálu, kde se v jednom prostoru pokrmy připravují, servírují i konzumují – dost často na rohožích na zemi. Někde mají dokonce předzahrádky s obligátními plastovými židlemi. Chutě jsou ale výtečné a oběd či večeře přijde na částku, kterou by člověk ve střední Evropě vydal za běžné spropitné.

Tam na severu je Senegal

Poslední dějství cesty po Gambii vede do hlavního města Banjulu k trajektu přes široké ústí řeky Gambie na její severní břeh. Ve městě samotném je k vidění leda tak obrovské tržiště Albert Market, jinak jde opět o chaotické seskupení nuzných příbytků v různém stadiu rozkladu.

Autobusové nádraží v Banjulu

Nás zaujal rozlehlý areál přístavních skladů, kde se překládá velké množství zboží dovezeného z Číny, které putuje do dalších destinací v okolních zemích. Snadno přístupný přístav v Banjulu tímto druhem reexportu obstarává nemalou část ekonomického výkonu Gambie. Vizuálně je pozoruhodný fakt, že velká část krabic, pytlů apod. se přemisťuje ručně a v přístavních uličkách panuje hemžení shrbených postav s často evidentně velmi těžkým nákladem.

Dobrý zážitek je také asi půlhodinová cesta trajektem do protilehlého města Barra. Lodě jezdí sice každou chvíli, i tak je ovšem v improvizované čekárně narváno k prasknutí. Po odvázání provazu zamezujícímu vstupu na loď začíná něco jako závod. Mezi houkajícími auty spěšně probíhají pěší pasažéři často obtěžkáni obrovskými zavazadly a hledají si alespoň nějaké místečko. Brzy chápeme, že kapacita lodě je asi tak jeden lodní lístek na půl metru čtverečního, ale místní nám nakonec úslužně dělají místo na horní palubě a tak dokonce z cesty i něco vidíme. Mimo jiné mnoho pasažérů, kteří se kvůli prostorové nouzi usadili na střechách aut.

Na trajektu z Banjulu do Barry

Na druhé straně chvíli hledáme správný modus dopravy k senegalské hranici, nakonec nás samozvaný „organizátor“ usazuje do školního autobusu, který rozváží děti po konci vyučování do okolních osad. Pro malé černoušky jsme samozřejmě atrakcí a poslední kilometry v Gambii proběhnou za nadšeného pokřikování a společného focení. Nakonec opravdu bez ztráty desítky dorážíme až do poslední gambijské osady Amdalai a chystáme se na přechod hranice do Senegalu. To už je ovšem jiný příběh…

Doprava

V normálních dobách zalétávají na letiště u Banjulu charterové spoje ze západní Evropy, nejčastěji ze Spojeného království, Belgie, Německa či Francie. Cestovní kanceláře často doprodávají zbylá místa na takových letech za velmi přívětivé ceny, třeba i pod 100 eur (2 450 Kč) jedním směrem. Rozhodně sledujte aktuální nabídky.

Z pravidelných linek je dobře využitelný spoj španělské nízkonákladové společnosti Vueling z Barcelony do Banjulu. Do katalánské metropole z Prahy směřují hned tři letecké firmy.

V domorodé části Bakau

Jedinou možností dopravy po Gambii jsou taxíky, sdílené či soukromé. Sdílená taxi hojně využívaná místními fungují na principu „jedu tehdy, když je dost pasažérů“. Jejich stanoviště bývají u nějaké větší křižovatky či u výjezdu z města – místní vám poradí. Počítejte se stísněným prostorem pro pasažéry, větší zavazadla se vozí na střeše.

Jako sdílené taxi typicky funguje prastará Toyota Hiace nebo podobný zasloužilý druh mikrobusu. Pokud si zastavíte soukromé „taxi“, které nemusí být nijak označené, dostane se vám většího komfortu i rychlejší přepravy, zaplatíte několikanásobně vyšší cenu.

Může se hodit

Bezvízový styk mezi Českem a Gambií sice nebyl oficiálně stvrzen, praxe je však taková, že občané EU jsou gambijskými úředníky vpouštěni do země bez administrativních obstrukcí. Je třeba mít biometrický pas.

Cenová hladina je nízká, mnoho druhů zboží a zejména služeb je „na ulici“ v porovnání s Evropou za pakatel. Jiné je to samozřejmě uvnitř turistických resortů, kde budete platit západoevropské ceny. Při pohybu po Gambii po vlastní ose je jako vždy praktické vědět, kolik za příslušnou službu (jízdné v minibuse, oběd v jednoduché restauraci, běžné potraviny apod.) zhruba platí místní a trvat na ceně bez „turistického příplatku“.

Velká většina obyvatel vyznává sunnitský islám, v Gambii je však zákonem zakotvená náboženská svoboda a ovzduší je celkově tolerantní. Ve větších sídlech často narazíte vedle mešity i na (většinou protestantský) kostel.

Velkou výhodou je snadné dorozumění, v Gambii – bývalé britské kolonii – umí prakticky každý anglicky. To je kontrast vůči většině ostatních zemí západní Afriky, kde převládá (vedle domorodých jazyků) francouzština.

Kdy přijet
Podnebí je tropické, při pobřeží s typickým denním rozkyvem teplot 20 až 30 °C. Ve vnitrozemí pak teploty přes den stoupají běžně nad 35 °C. Ideální doba k návštěvě je od listopadu do března; každopádně se vyhněte deštivému období (od poloviny června do začátku října).

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno