Má nezvyklý tvar, barvu i složení. Horu soli, která pokrývá plochu více než jedné stovky hektarů, bychom ve starších mapách nedohledali. Její původ se datuje teprve k roku 1973, kdy se v širším okolí německého města Herringen rozběhla naplno těžba uhličitanu draselného – potaše.
Není to zase tak dávno, co se bez potaše neobešla výroba mýdla, skla, hnojiv ani syntetického kaučuku. Ještě dnes je to pro průmysl velmi ceněná surovina. Nález vydatných ložisek uhličitanu draselného měl tedy změnit budoucnost celého Herringenu. Ale jak se později ukázalo, nebyla to nutně změna jen k lepšímu.
Byznys se slanou pachutí
Při těžbě potaše totiž vzniká jako vedlejší produkt chlorid sodný – kuchyňská sůl. Ovšem v takovém množství, že by se s ní daly v Německu solit chodníky klidně celý rok. Společnost K+S Kali, která je největším zaměstnavatelem v širokém okolí, si dokázala zavčas vyjednat velmi příznivé podmínky. Odpadní sůl tak od druhé poloviny 70. let ukládá přímo v místě zpracování. A na dohled Herringenu.
Slaná výsypka se tu rychle rozrůstala. Dnes přesahuje okolní krajinu o 250–300 metrů nad horizont a tvoří ji zhruba 250 milionů tun soli. To je jen o trochu méně, než kolik jí ročně spotřebuje celý svět. Každý rok sem pásové dopravníky nahrnou tempem 900 tun za hodinu přibližně 7,2 milionu tun soli ročně.
Solná hora se tak stala nepřehlédnutelnou dominantou regionu. Pohledem o ni zavadíte kdekoli od Durynského lesa po Rhönské pohoří. Z jejího vrcholku, usazeného ve výšce 530 metrů nad mořem, jste mohli pozorovat celé údolí řeky Werra.
Lákala prý taky na 10 000 amatérských horolezců ročně. Tehdy si taky možná vysloužila svou přezdívku – Monte Kali – jako variace na strmá úbočí Kilimandžára. Ale to už je minulost.
Organizované výstupy s průvodcem až na vrcholovou plošinu, jako tomu bylo dřív, už společnost K+S Kali nepořádá. Zdaleka už totiž není mezi místními tolik populární. Obrovské množství soli a vysrážené solanky má bohužel dost neblahé dopady na životní prostředí.
Potaš a sůl nad zlato?
Jako první si začali stěžovat obyvatelé Gerstungenu, ležícího třináct kilometrů po proudu řeky. Zdálo se jim, že voda je nějaká slanější. Zvlášť po deštích připomínala chutí spíše Baltské moře. A měření jim dala za pravdu. Slanější nebo rovnou zasolené se také postupně staly všechny studny v širším okolí Herringenu.
Zvýšená slanost je patrná i ze vzorků podzemní vody a koncentrace soli se razantně zvýšila i v zemědělské půdě. V okolí výsypky pro změnu zmizel z půdy veškerý život. Zatímco jinde byste v půdním vzorku našli stovky druhů bezobratlých živočichů, teď tu přežívají jednotlivé exempláře. Pochopitelně jen ty slanomilné.
Společnost K+S Kali zatím vždy dokázala prokličkovat kontrolami. S tím, že koncentrace soli jsou v okolí její výsypky možná drobet zvýšené, ale stále ještě podlimitní. Licenci k těžbě si prodloužili do roku 2060, a ukládat sůl tu mohou stejným způsobem až do roku 2030.
Počítá se také s tím, že se výsypka ještě rozroste nejméně o 25 hektarů. Obří slaná hora tedy bude dotvářet panorama Herringenu ještě hodně dlouho.
