Aktualizace: 15.02.2024 07:20
Praha – České ocelářství není připravené na dekarbonizaci nejen technologicky, ale i finančně. Plány Evropské komise bude obtížné naplnit. Je třeba mít zelenou elektřinu, vodík a další zdroje, které státu chybí, shodují se odborníci, které oslovila ČTK. Ocel je přitom klíčovým materiálem pro výrobu větrných elektráren, fotovoltaiky, vlaků a podobně, uvedl předseda představenstva Ocelářské unie Daniel Urban. Ocelářství produkuje přibližně pět procent emisí skleníkových plynů v Česku.
Možnosti nízkoemisní oceli existují, patří mezi ně například náhrada koksu jako redukčního činidla vodíkem nebo výroba oceli ze železného šrotu v elektrické peci. Šrotu ale není dostatek, aby pokryl kompletní poptávku a výrobní proces vyžaduje velké množství elektřiny, jejíž cena v posledních letech enormně vzrostla, řekl ČTK Urban.
Výrobu oceli s použitím vodíku české ocelárny neplánují zavádět před rokem 2035. Dříve je to podle Urbana nerealistické, protože Česko, ale ani ostatní členské státy EU vodík nemají. Pokud se bude vodík v ČR využívat, bude nejspíše importovaný.
„Evropská komise má pravidla i pro vodík a jedno z nich je, že když chcete vyrábět vodík z elektřiny pomocí elektrolýzy, tak musíte mít elektřinu z obnovitelných zdrojů energie nebo jádra. Komise ale chce, aby obnovitelné zdroje vyrábějící vodík splňovaly takzvaný princip adicionality, tedy aby se jednalo o nové zdroje. Samotný proces elektrolýzy vody je energeticky velice náročný a třeba spotřeba v ocelářství Česku by se mohla vyhoupnout ze dvou na 15 terawatthodin za rok, což je skoro roční výroba Temelína,“ dodal.
Urban se obává, že ocelářství nejen v Česku, ale i Evropě hrozí, že se výroba přesune do třetích zemí s levnějšími energiemi. Finanční náročnost a krátký časový rámec pro dekarbonizaci bude podle něj obtížné zvládnout. „Je to strukturální problém průmyslu v Evropě. Máme drahé energie v porovnání například se Spojenými státy, máme extrémně přísné enviromentální předpisy a náklady na emisní povolenky, což jsou zásadní konkurenční nevýhody. Ať se stane cokoliv, ocel bude dražší. Tím pádem se zdraží i všechno, co se z té oceli dělá,“ uvedl Urban.
Analytik Asociace pro mezinárodní otázky Oldřich Sklenář míní, že stát by měl vypracovat plán, který by určoval které průmyslové sektory a v jaké míře jsou předmětem veřejného zájmu a jak do budoucna řešit jejich případnou podporu, bude-li zapotřebí. „Tato podpora by měla být zaměřena primárně na investice, například na snižování emisní nebo energetické náročnosti, než na ad hoc hrazení provozních výdajů. Pro tyto účely by se daly mimo jiné využít výnosy z obchodování s emisními povolenkami,“ řekl ČTK Sklenář.
Přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku podle Sklenáře bude potřebovat dekarbonizovanou ocel, ať už na výrobu dopravních prostředků, tak i na infrastrukturní stavby. „Tím, že bychom nakupovali ocel v zahraničí si nepomůžeme, neboť zahraniční produkce vytváří obvykle více emisí. Klima ale máme pouze jedno a přesun emisní zátěže jinam problém neřeší. Z tohoto úhlu pohledu je žádoucí, aby výroba pokračovala u nás společně s podporou její dekarbonizace,“ uvedl. Mimo jiné Sklenář zmiňuje, že segment výroby železa a oceli je skvělým příkladem cirkulární ekonomiky.
Strategie Evropské unie je do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality a být prvním „klimaticky neutrálním blokem“ na světě. Nástroj ke snížení emisí skleníkových plynů jsou takzvané emisní povolenky, které se rozdělují mezi producenty emisí. Od jejich počtu se odvíjí povolené množství vypouštěných emisí za stanovené období.
