KOMENTÁŘ: Z čeho pramení zlo a proč ho páchají i obyčejní lidé

Příčiny i podoby zla jsou různorodé, a na odvěkou otázku, zda zlo vychází z lidské povahy, nebo je reakcí na určité vnější situace, psychologie dosud nenašla jednoznačnou odpověď. Velmi pravděpodobně však platí, že se při jeho vzniku uplatňují příčiny obě, a že se většinou i vzájemně podporují.

Jsou lidé, jejichž zlo vychází z patologické, sadistické touhy ubližovat. Jsou však i ti, kteří se agresívně chovají jen tehdy, když nejsou schopni zvládnout emoce pramenící z jejich frustrace či stresu. Jsou i jedinci, kteří zle jednají „jen“ proto, že se domnívají, že se to od nich očekává, a nad svým jednáním se nijak nezamýšlejí.

Někteří lidé propadají násilnému jednání proto, že se řídí příkladem svého okolí, ke kterému chtějí patřit, a někteří vstupují na cestu zla, protože propadli vlivu vůdců z řad temných osobností. Tedy těch, které touto cestou dosahují svých potřeb.

Zlo jako důsledek frustrace

K nejčastějším příčinám agresivity, ale i trvalejší tendence škodit nebo ubližovat ostatním, patří frustrace. Tedy nemožnost naplnit své potřeby či dosáhnout úspěchu, po kterém lidé touží. Jejím zdrojem může být někdy i jen domnělá neúcta k danému člověku nebo dlouhodobější nejistota.

Tyto a podobné situace v nás často vyvolávají zlost, jednu ze základních lidských emocí. Jejím cílem je upozornit nás na určitá ohrožení či prostě na to, že se věci kolem nás nevyvíjejí, jak jsme očekávali, a dodat nám energii ke změně.

Jan Urban

  • Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikoval na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Vezměte život do svých rukou.
  • Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
  • Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Naše frustrace může být vyvolána chováním druhých a energie, kterou nám zlost přináší, nám může pomoci své oprávněné potřeby prosadit. Mezi hněvem, aktivizujících naše jednání a agresívním chováním k druhým je však zásadní rozdíl. 

Hněv je špatný rádce a nekontrolované výbuchy zlosti vedoucí k násilí jsou většinou jednáním, které naši frustraci jen dále zvyšuje.

K agresívnímu jednání dochází tak často především u lidí se sníženou schopností svůj stres či konflikty zvládat či využívat svou energii produktivně. Mnohdy jde o osobnosti, které si svou zlost pěstují, protože v agresivitě našly zalíbení nebo o ty, kteří mají sklon připisovat veškeré své problémy a neúspěchy druhým.

Zlost a agresivita těchto lidí nebývá však vyvolána jen jejich situací. Posiluje je i nízká úroveň jedné ze základních, vrozených osobnostních vlastností, kterými se lidé navzájem liší, a to sociální „přívětivostí“ (Agreeableness). 

Jde o vlastnost, patřící k pěti základním povahovým rysům, projevující se sklonem důvěřovat druhým, spolupracovat s nimi, jednat příjemně a laskavě a zbytečně s druhými kolem sebe nesoupeřit.

Agresivní pud nebo Luciferův efekt?

Zájem o zlo a jeho vysvětlení roste v dobách válek. Pod vlivem prvé světové války se rakouský neurolog a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud rozhodl rozšířit lidské pudy, na kterých jeho psychoanalytická teorie dosud stála, o destruktivní pud, vedoucí k agresivitě, sklonu škodit, ale i riskovat. Freud jej označil jako Thanatos, čili pud smrti.

Po druhé světové válce zaujala pozornost obhajoba osob, a to nejen z řad armády, obviněných z válečných zločinů, která byla založena na tvrzení, že jen „plnily příkazy nadřízených“. Psycholog Stanley Milgram se její věrohodnost rozhodl na začátku 60. let minulého století vědecky ověřit. Cílem jeho experimentu bylo zjistit, zda když určitá autoritativní osobnost nařídí „obyčejným lidem“ páchat zlo, že se ho tito lidé skutečně dopustí.

Účastníkům jeho experimentu bylo sděleno, že se budou podílet na výzkumu paměti. Seriózně vyhlížející vědec jim řekl, že jeho cílem je ověřit účinky trestu na učení a že někteří z nich byli náhodně vybráni jako „učitelé“ a jiní jako „studenti“.

Úkolem „učitelů“ bylo zadávat „studentům“ úkoly, a bude-li jejich odpověď nesprávná, potrestat je elektrickým šokem. Tento šok se měl za každou další špatnou odpověď zvyšovat. „Studenti“, které představovali herci, však ve skutečnosti šoky nedostávali, a reakce na ně jen předstírali: při 135 voltech dávali najevo, že jsou v agónii, při 300 voltech si stěžovali na vynechávání srdce a po ještě vyšších šocích přestali na otázky odpovídat. „Učitelé“ na úvod experimentu slabší „ukázkový“ šok sami dostali, aby měli představu, jak působí.

Experiment ukázal, že značný počet „učitelů“, informovaných, že šoky lze zvýšit až na 450 voltů, tuto možnost využil. Autorita osob, které jim zadaly jejich úkol, byla silnější, než jejich snaha nepáchat zlo.

Zjištění Milgramova experimentu ověřoval po čase tzv. Stanfordský vězeňský experiment, který provedl psycholog Philip Zimbardo, a do značné míry je potvrdil. Pokusné osoby, hrající při něm role dozorců, se totiž do své úlohy často natolik vžily, že značná část z nich „své“ vězně téměř sadisticky týrala. A to přesto, že věděly, že lidé v roli vězňů byli pro své role (podobně jako „dozorci“) jen náhodně vybráni. Pokus tak musel být nakonec předčasně ukončen.

Autor experimentu jej uzavřel s tím, že jednání „dozorců“ nebylo výsledkem jejich osobnostních rysů, ale situace, ve které se ocitli. Svou hypotézu, že i dobří lidé se mohou stát zlými, když se dostanou do „špatné situace“, označil jako tzv. Luciferův efekt. 

Lucifer byl totiž, jak praví Bible, původně vzorný anděl, kterého však Bůh, za jeho provinění, poslal za trest do pekla. Tam se pak z něj stal Satan, reprezentující ztělesnění zla.

Podhoubí zla

Milgramovy a Zimbardovy experimenty ukázaly, že když se lidé dostanou do situací, které od nich vyžadují, aby určitým agresivním či násilným způsobem jednali, pak se značná část z nich tohoto jednání skutečně dopustí. Platí to tím spíše, když jde o situace, které jim dovolí zlo páchat bez jakýchkoli důsledků.

Poukázaly tak na to, že projevy zla mohou mít téměř banální povahu: vznikají v určitých společenských podmínkách, a při jejich vzniku hrají rozhodující úlohu pokyny, kterými se daná společnost, organizace nebo skupina řídí.

Sklonu páchat zlo však nepropadli v uvedených experimentech všichni. V Milgramově experimentu využilo maximální napětí elektrošoků 65 procent účastníků a v Zimbardově pokusu se skutečně sadistickými dozorci stala „jen“ třetina osob. Obě hodnoty jsou poměrně vysoké, poukazují však na to, že Luciferův efekt není univerzální.

Další rozbory se zaměřily na to, čím se lidé podléhající sklonu páchat zlo, liší od ostatních. Ukázalo se, že k vlastnostem, které pravděpodobnost agresivního či bezohledného jednání zvyšují, patří snížená přátelskost a empatie, tedy schopnost chápat pocity druhých. 

A dále i zvýšený sklon považovat sebe sama za nadřazeného, přesvědčení o vlastní neomylnosti, sklon podléhat společenské či skupinové polarizaci a pohrdat ostatními. Rozbory potvrdily i to, že častějšími nositeli zla bývají frustrovaní lidé.

Ukázaly navíc i to, že jde o osobnosti, jež dávají přednost společnostem či organizacím s výrazně hierarchickým uspořádáním, mající tendenci chovat se autoritativně, které k autoritám samy i zvýšeně vzhlíží, jsou vůči nim důvěřivější a mají tendenci následovat jejich příkladu.

Podhoubím zla se však kromě určitých psychologických vlastností stává i prostředí, které jeho výskyt toleruje. Tato tolerance mívá „plíživý“ charakter: začíná sklonem tolerovat drobnosti a končí situací, kdy se v dané skupině, komunitě či společnosti stávají násilné projevy téměř běžnými. Lidé mající násilné sklony tyto skupiny či organizace navíc často vyhledávají. Někdy je přitahují i profese, kde je mohou snáze uplatnit.

Monstra zla

Experimenty zabývající se násilným jednáním ukázaly, že toto jednání lze navozením „příznivých“ okolností výrazně podpořit. Skutečnými tvůrci či monstry zla jsou proto ti, kteří tyto okolnosti vytvářejí. Z psychologického pohledu jde zpravidla o tzv. temné osobnosti, kterým se podařilo stát se vůdci.

Charakteristickými vlastnostmi těchto temných osobností, kromě silných osobních ambicí, nekontrolovaného ega a většinou i sklonu k chamtivosti, jsou čtyři povahové rysy. 

Sahají od narcismu, tedy zaujetí až posedlostí sebou samým, machiavellismu, tj. sklonu manipulovat ostatními, a využívat jejich zájmů i frustrace k vlastnímu prospěchu, sociopatie, tedy společenské bezohlednosti, bezcitnosti a nerespektování jakýkoli norem, až po tzv. sadismus všedního dne, projevující se zlomyslností a radostí či potěšením z možnosti škodit či ubližovat druhým.

Pokud nechceme, aby nás tito lidé ovlivnili a přivedli nás k tomu, že se aktéry zla staneme i sami, je třeba jejich povahu i zájmy rozpoznat. Neméně důležité je pak ničemu z toho, co říkají, nevěřit, ani tomu jinak nepodléhat. Nic z toho, co řeknou, totiž většinou není pravda, a čehokoli se snaží dosáhnout, vede ke zlu.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts