Jak sám Tuček řekl, jeho rodina připomíná tu z filmu „Marečku, podejte mi pero!“. „My, Tučkovi, jsme rozrostlí jako Hujerovi, je nás hodně. Moje rodina ze strany babičky je ze Slovenska. Táta byl z Mnichova Hradiště a mamka od Kláštera. Když se přistěhovali ze Slovenska, už tady měli rodinu. Nejdřív jsme bydleli v Hradišti ve dvojdomku u nádraží, pak v paneláku. Později se naši rozhodli, že si postaví vlastní bydlení,“ řekl na úvod herec, kterému dělá nesmírnou radost, že má na dosah ruky jak Drábské světničky, zříceninu hradu Valečov, tak hrad Bezděz nebo Ještěd. „Je tu spoustu památek, a to mám rád.“
Do rodinného domku nad řekou Jizerou se s rodiči a starším bratrem přestěhoval v roce 2008. „Projekt už byl vybudovaný a musím říct, že si to táta de facto postavil celé svépomocí. Když žili oba dědové, tak mu ještě kromě několika přátel se stavbou baráku pomáhali. Táta tu, když nemusel být v práci, dělal od rána do večera… Když se člověk podívá na starší fotky, fakt tu nebylo vůbec nic. Za námi pole. V domech vedle nikdo nebydlel. Bylo to tu holý,“ naráží Štěpán na skutečnost, že ulice, ve které se dům nachází, byla v podstatě vystavěna na zelené louce.
Zázemí, které jejich bydlení nabízí, si rodina vybudovala postupně, přičemž garáž v rohu pozemku je poslední dostavěný článek. „Máme tu saunu, bazén, vlastní pípu. Brácha si tu udělal posilovnu,“ pověděl Tuček o místě, kde sice má adresu trvalého bydliště, ale které nyní považuje spíš za letní chatu.
Cesta do Prahy
Vzhledem k tomu, že jeho srdce začalo už v dětství bít pro divadlo, bylo studium konzervatoře vcelku logickým krokem. Proto si také Štěpán hned po základní škole sbalil kufry a odešel do hlavního města.
„Bydlel jsem ve skvělém Domově mládeže Lovosická na Střížkově. To byla fantazie. Paní ředitelka i vychovatelé podporovali lidi, kteří něco dělají a neflákají se. Bylo tam třeba celé patro volejbalistek. Já jsem byl nezletilý, oni věděli, že hraji v Divadle Radka Brzobohatého a v Mostě, a jediné místo, které bylo volné, protože jsem tam přišel později, bylo na patře mezi vysokoškoláky,“ zavzpomínal Tuček na intr číslo dvě. Původně byl totiž umístěn na ten, který se nachází v Praze 4 na Zeleném pruhu.
„Pak jsem se stěhoval do bytečku v Podolí, pak na Břevnov a nyní na Anděl. Naštěstí ale na druhou stranu od všeho toho ruchu. Dosud šlo o spolubydlení, teď už budu sám,“ řekl Štěpán o svém putování za vysněným bytem, jehož interiér bude vybaven obrazy a nábytkem ve starším stylu.
Naopak vybavení jeho dětského pokoje v domě rodičů zůstalo přesně takové, jaké ho tam v patnácti letech opustil. Kromě lega na poličkách a spousty diplomů na zdech si člověk po příchodu do Štěpánova „kutlochu“ všimne zástupů loutek. Ty se ovšem nenacházejí jen ve skříních, ale i v krabicích po celé půdě.
„Za herectvím jsem šel od dětství. Začal jsem s loutkami. K nim mě přivedl místní loutkoherec František Pešán, který má Divadlo z půdy. Polovina loutek, které tu mám, je vytvořena mnou a jím. Některé jsou dělané na soustruhu, jiné zase ručně vyřezávané. Mám jich sto,“ řekl Tuček, který si jako malý kluk založil vlastní Štěpánovo kouzelné divadlo.
„Spousta lidí si myslí, že jsou starý. Barvím je uměleckými křídami, stříknu na to i lak na vlasy, aby to mělo svůj pevný ráz,“ popsal herec část procesu tvorby loutky, kterou vždy ladí do posledního detailu. Jen se šitím kostýmů mu pomáhá švadlena. „Mám pocit, že jsem v dílně. Pořád něco kutím,“ směje se Tuček, který své loutky propůjčuje i na nejrůznější výstavy napříč republikou.
Milovník vaření a pořádku
Kromě vymýšlení nových loutkových a divadelních představení má v současné době herec v plánu zrealizovat svůj námět na romantický film Moritz z období Habsburků či netradiční divadelní inscenaci Nádražka do Dejvické nádražky, rád se však věnuje i zcela běžným domácím pracím. Když je potřeba, pomůže se sekáním trávy nebo rodině uvaří.
„Kuchyň je veliká. Vaříme všichni. Každý máme svůj styl. Maminka mě hodně vedla k vaření, byl jsem po jejím boku. Já teď jedu v tofu, otec rád maso, mamka ráda zkouší něco nového a brácha kopíruje ostatní. Po tátovi mám dar, že když vařím, neumím dělat malé porce. Děláme to tak na tři dny,“ řekl Tuček, který na rovinu přiznává, že si z něj kvůli jeho způsobu práce v kuchyni dělali spolubydlící legraci.
„Protože když navařím, ještě dřív, než se najím, uklidím. Jenže babička mi vždycky říkala: ,Než odejdeš, ukliď si, aby ses vrátil do čistého.’,“ pověděl Štěpán o své potřebě mít věci krásně naklizené.
Má kolem sebe rád živo
Jeho nejoblíbenější místo je u zahradního rybníčku, kde plave asi třicet okrasných ryb a pět kapříků. „Když je čas, rád chodím do sauny. Tam vypnu hlavu a pustím si rádio. Já si všechno pouštím nahlas. Mám radost, když někam přijdu a je tam živo. Jak jsem pořád na cestách, potřebuji mít vedle sebe ruch. Dělá mi společnost,“ svěřil se energií oplývající mladík, který často hraje ve Vršovickém divadle MANA, Divadle Radka Brzobohatého, ve sdružení Depresivní děti touží po penězích nebo hostuje v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni.
