Aktual.: 20.06.2026 06:10
Praha – S Tančícím domem Franka Gehryho a Vlado Miluniče na rohu pražského Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí snese za 30 let jeho existence srovnání jen zlomek realizovaných novostaveb v Česku. Historik architektury Richard Biegel, který vede Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, považuje za takové Zlatý Anděl na pražském Smíchově od Jeana Nouvela a hotel Metropol na Národní třídě od Marka a Štěpána Chalupových. Vyplynulo to z jeho vyjádření pro ČTK. Tančící dům zahájil zkušební provoz před 30 lety, 20. června 1996, do provozu byl uveden v říjnu téhož roku.
Projekt v Praze podle Biegela otevřel téma architektury hvězdných jmen, takzvané star-architektury. „Je třeba říci, že to je víc (americko-kanadský architekt) Gehry, než (český architekt chorvatského původu) Milunić. Vlado Milunić domu dal ideu expresivní stavby, která láme okovy dějin. Ale vizuální stránka, koncept vlnité fasády a oken je Gehryho model, který potom použil i na americké ambasádě v Berlíně,“ uvedl k Tančícímu domu Biegel.
Gehry, stejně jako později francouzský architekt Nouvel na Smíchově vedli o projektu v Praze dialog. Nouvelův Zlatý Anděl Biegel označil za kontextuální stavbu, která reflektovala industriální čtvrť, zvláštní, roztroušenou strukturu Smíchova. „Zlatý Anděl je jedna z nejlepších realizací, která tady vznikla,“ uvedl Biegel. Podobně Nouvelovu pražskou realizaci hodnotilo několik bilančních věstníků Klubu Za starou Prahu, který Biegel také vede, o architektuře po sametové revoluci.
„V Praze je podle mě podobně kvalitní hotel Metropol od bratří Chalupů, velmi chytrá stavba,“ doplnil Biegel. Hotel od autorské dvojice, která loni získala cenu Architekt roku 2025, vznikl roku 2006 naproti obchodnímu domu Máj na Národní třídě. Jedná se o moderní hotel, jehož fasáda odkazuje na funkcionalismus a zapadla do uliční fronty. Další stavby srovnatelné s Tančícím domem by Biegel hledal v Litomyšli nebo v Brně.
Z hvězdných architektů se v Praze později mluvilo o slavném jménu Zahy Hadid, původně z Iráku. Jméno podle Biegela zaštítilo efektní budovu naplněnou kancelářemi u pražského Masarykova nádraží. Tančící dům – rovněž s kancelářemi – má proti tomu měřítko odpovídající svému místu, je součástí řady ostatních domů.
„Rozdíl je hlavně v tom, že v 90. letech chtěli velcí architekti tvořit v Praze, vedli dialog s místem a městem. Teď prostě velká jména slouží legitimizaci kýčovitých, efektních zásahů. Není to jen příklad Prahy, děje se to v Bratislavě, jiných městech, používá se to po celém světě,“ uvedl historik.
Fakt, že zrod Tančícího domu nebyl vůbec samozřejmý, připomněla letos výstava přímo v něm. V první polovině 90. let vedli zastánci a odpůrci projektu věcné diskuse. Oproti jiným byl pro stavbu architekt Josef Pleskot. „Politicko-společenská situace tomu tehdy hodně dopřávala, teď vidím, že by to šlo hůře než tenkrát,“ řekl při zahájení výstavy Pleskot.
Pár kroků od vybombardované parcely, na níž dům vyrostl, v 90. letech bydlela herečka Jitka Asterová. Tančící dům si zamilovala na první pohled. „U nás doma se ale vedly velké debaty. Moji rodiče byli znechucení a tvrdili, že se to sem vůbec nehodí,“ vzpomínala Asterová. Nakonec svou roli v rodině sehrál příběh budovy. „Když jsem tatínkovi řekla, že inspirací byli (tanečníci) Fred Astaire a Ginger Rogersová, odpověděl: Tak to se mi ta stavba docela líbí,“ dodala Asterová.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}
