Aktual.: 23.05.2025 14:38
Praha – Fotbalista Vladimír Šmicer si i po dvaceti letech přesně vybavuje, jak se spolu s Milanem Barošem stali v barvách Liverpoolu prvními Čechy, kteří triumfovali v Lize mistrů. Finále bylo pro rodáka z Děčína, který v sobotu oslaví 52. narozeniny, tak výjimečným zážitkem, že si doteď pamatuje spoustu podrobností. Řekl to v rozhovoru s ČTK. V neděli uplyne od dramatické výhry v Istanbulu nad AC Milán až na penalty přesně 20 let.
Nespokojil se s tím, že coby střídající hráč se jedním gólem podílel na šokujícím zvratu z 0:3 po poločase na 3:3. V rozstřelu proměnil penaltu na 3:2, která byla vítězná. „Věděl jsem, že v klubu končím, že hraju poslední zápas. Nikdo by nevymyslel lepší scénář, jaký jsem mohl mít. Posledním kopem za Liverpool trefit Ligu mistrů,“ řekl s úsměvem.
Zatímco hráči i příznivci „Reds“ rozpoutali na vyprodaném Atatürkově olympijském stadionu v Istanbulu bouřlivé oslavy, Šmicer v objetí s Barošem vyslali do kamery krátký vzkaz v češtině. „V televizi to prý vyznělo jako ‚Češi, máme to!‘ Diváci si to tak vyložili, protože jsme byli první Češi, kteří Ligu mistru vyhráli. My ale křičeli ‚Číčo, máme to!‘ Nám to bylo jedno, oboje bylo dobré,“ vysvětlil Šmicer, že adresátem vzkazu byl Patrik Berger, jejich bývalý spoluhráč z Liverpoolu, s nímž odchovanec Verneřic dobyl v roce 2001 Pohár UEFA.
Šmicer mu podobný kousek už předem slíbil. „Stadion byl mimo město, jeli jsme na něj asi hodinu. A během cesty autobusem jsem telefonoval s Patrikem. Řekl jsem mu, že když vyhrajeme a kamery mě zaberou, něco mu vzkážu. Tak jsme to s Barym splnili.“
O oslovení „Číčo“ věděl málokdo. „Jednou jsme narazili na tvrdého Itala Colonneseho, který měl přezdívku Ciccio. Když někoho od nás přepůlil, celá jejich střídačka křičela ‚Bravo, Ciccio!‘ My jsme se tomu s Patrikem strašně řehtali a od té doby jsme na sebe pokřikovali ‚Číčo, Číčo!‘ Takhle to vzniklo,“ uvedl na pravou míru dvacet let tradovaný omyl.
K závěrečné scénce vedla dramatická cesta. „Hrozně to letí, dvacet let je dlouhá doba. Zápas byl pro mě tak silný a výjimečný, že si z něj pamatuji strašně moc podrobností. Víc než z jakéhokoliv jiného. Prvním okamžikem byla chvíle, kdy na mě trenér Benítez mávl, že půjdu hrát.“
Zatímco Baroš byl v základní sestavě, Šmicer začal na lavičce. Již ve 23. minutě ale musel dolů Harry Kewell. „Říkal jsem si: ‚Ty jo, já jdu hrát, to je nádhera. Zahraju si finále Ligy mistrů. Splnil se mi dětský sen.‘ Bylo to tak rychlé, že jsem ani nebyl nervózní,“ vybavuje si dodnes.
Milán vedl gólem Paola Maldiniho z první minuty, ještě do přestávky dvakrát skóroval Hernán Crespo. „Velká bída, 0:3 o poločase. Ale ještě nebyl konec. Změnili jsme taktiku a potřebovali dát brzy gól. A taky že jo. Z ničeho nic jsme stihli i další dva a já dal jeden z nich. Prostě neuvěřitelný zážitek, dát gól ve finále Champions League. Navíc tak důležitý, protože za stavu 2:3 jsme začali všichni věřit, že máme šanci se zápasem ještě něco udělat,“ přiblížil velký obrat.
Jako první se po přestávce trefil kapitán Steven Gerrard. Dvě minuty poté Šmicer zaskočil brankáře Didu střelou zdálky, které se jen o vlásek stačil vyhnout Baroš. Za další čtyři minuty vyrovnal Xabi Alonso a finále dospělo až do penaltového rozstřelu.
Došlo tedy na výběr exekutorů. „Cítil jsem, že se mi daří, dal jsem gól. Měl jsem sebevědomí a tušil, že budu osloven. Řekl jsem si, že když mi je dvaatřicet a hraju 10 let za nároďák, tak to přece nemůžu nechat na mladých nebo na obráncích. Benítezovi jsem řekl, že jsem připravený, že chci jít kopat. A on mi řekl: ‚Dobře, tak jdeš jako čtvrtý‘. Měl jasno a šel dál. Hned to sebevědomí bylo někde úplně jinde,“ popsal Šmicer.
Když si vzal míč do rukou a šel uzavřít čtvrtou sérii, byl stav rozstřelu 2:2. „Nervozita, hrozná nervozita. Já jsem věděl, že to vlastně bude můj poslední kop za Liverpool v posledním zápase za něj. Bylo jasné, že odcházím, že už novou smlouvu nedostanu. Proto jsem si říkal: ‚Musíš ho dát! Jak nedáš gól, tak se nemůžeš do Liverpoolu vrátit‘. Naštěstí jsem dal,“ oddechl si ještě po letech.
Ševčenkův pokus v poslední sérii lapil polský hrdina Jerzy Dudek, a tak si Šmicer připsal vítěznou trefu. „Většinou každý rok, když se blíží finále, tak se aspoň góly z našeho triumfu někde objeví. Vždycky na mě odněkud vyběhnou a lidi říkají, kéž by i letos bylo finále jako v 2005. Když jsem byl později v Bordeaux nebo Slavii zraněný a ležel, tak jsem si sestřih pustil. Aby mi dodal energii, abych prostě věděl, že je ještě za co bojovat a že se chci vrátit.“
Liverpool letos dvacetileté výročí oslavil mistrovským titulem v Premier League. „Je to krásné, záviděl jsem jim. Byl jsem na zápase s Tottenhamem, který Liverpool vyhrál a stal se oficiálně mistrem. Atmosféra byla neskutečná. Šedesát tisíc na Anfieldu a venku dalších třicet tisíc fanoušků, kteří se na stadion nedostali. Po zápase se slavilo na ulicích, tak jsem si užíval. Jediné moje zklamání je, že za šest let, co jsem v Liverpoolu byl, jsme na titul nedosáhli. Jinak jsme všechny ostatní trofeje vyhráli, takže zase tak špatné to nebylo,“ řekl Šmicer s úsměvem.