Jak mu na okno ťukal Gott a proč v Praze podaná ruka neplatí. Jiří Zmožek vypráví

Šestého února pořádáte po velmi dlouhé době svůj koncert v pražské Lucerně, kde mají zaznít vaše hity. Co vás po dlouhé odmlce k tomu vystoupení motivovalo?
Bylo to slovo lucerna, které jsem jednou ráno zaslechl, když jsem vstal. Před nějakou dobou jsem měl zdravotní obtíže, špatně se mi dýchalo. Lékaři mi řekli, že si musím nastavit nový životní režim, přestat jíst zákusky a koláče, pít kafe. To jsem udělal. A když jsem zaslechl tohle kódové slovo, uvědomil jsem si, že to musí být znamení. Že udělám koncert v Lucerně. To je prostě můj styl, jdu do toho po hlavě. A tak jsem zvedl telefon a volal jsem Luboši Křížovi, jestli by mi to pomohl zařídit.

Kupodivu mi neřekl, že jsem se zbláznil, že chci v bezmála jedenaosmdesáti dělat takhle velkou a náročnou věc. Právě on ke mně vodil poslední tři roky Hanku Zagorovou, byl jejím manažerem. A když v roce 2022 umřela, zval mě jako autora některých jejích hitů na koncert, abych tam zazpíval Nešlap, nelámej. To jsem ale musel odmítnout, protože je to nesmírně náročná a kompozičně složitá píseň, kterou nemůže zazpívat jen tak každý. Zpětně si vzpomínám, jak jsem kdysi musel jet za Hankou do televize a vybírat s ní tóninu, aby se v pohodě dalo dostat z těch nejnižších poloh až do těch nejvyšších. A když jsem teď Luboše Kříže požádal o pomoc, po čase mi zavolal, že pro mě má jediný volný termín. Ale že je to šestého února. A já odvětil, že beru. Ovšem mělo to háček.