„Ještě jsem nad tím hůl nezlomila,“ říká o chystané demolici Chemapolu architektka. „Ale je to tak, že investor si v tuto chvíli se stavbou může dělat, co chce, protože dostal povolení ke zbourání.“
„Cítím se tak, jako by mi vzali dítě, je to špatné,“ povzdechla si docentka Nováková. „Dělali jsme, co se dalo. Dva roky za zachování budovy bojovala řada osobností, historiků, architektů. I řada institucí byla proti zbourání. Psaly se expertizy, ty se rozesílaly na úřady a úřady samozřejmě neodpovídaly. Udělali jsme všechno.“
Jsou porušována autorská práva architektů
„Přitom budova byla navržena Národním památkovým ústavem (NPÚ) na statut kulturní památky. A NPÚ je jediným poradcem Ministerstva kultury a Magistrátu v otázkách památkové péče, takže povolení demolice bylo proti názoru NPÚ,“ podotýká architektka s tím, že ani to nepomohlo.
Zdenka Marie Nováková lituje toho, že byl zrušen Útvar hlavního architekta. „Kdyby tento útvar existoval, nemohlo by se nic takového stát.“
Architektce také vadí to, že v Česku nejsou ve stavebnictví dodržována základní pravidla, která platí v civilizovaném světě. Majitelé budov a investoři například svévolně nakládají se stavbami a své záměry často nekonzultují s architekty, kteří budovy navrhli.
„Nikdo se mnou nic nekonzultoval. Nemohla jsem nic ovlivnit. Ani jsem o nějakých změnách nevěděla. Majitel budovy například zcela změnil původní barevnost, takže v roce 2003 začali stavbu omalovávat. Lidi si toho všimli a řekli mi o tom. Ale už bylo pozdě do toho zasahovat. Nedodrželi prostě autorský zákon, protože takhle nápadná a velká věc by se měla napřed projednat s autorem,“ konstatuje architektka.
Zdenka Marie Nováková pak zalitovala, že z veřejného prostoru mizí řada staveb z éry minulého režimu. „Protože si myslím, že ty stavby mají stále co říct. I kdyby nebyly nejhodnotnější, tak pořád je to historie a budou tu jednou chybět.“
„A u Chemapolu už není vůbec žádný důvod k demolici,“ pokračuje architektka. „Vše, co demolici zdůvodňovalo, totiž šlo řešit. Třeba otázka využití: nemusí to přece být administrativa. Tam by mohly být i byty nebo cokoliv jiného, protože je to univerzálně řešená konstrukce.“
„No a pak jde prý o azbest,“ dodává docentka Nováková. „Ale azbest je přece všude v budovách ze šedesátých i sedmdesátých let, takže se to všude řeší, a to i ve světě. A umí se to vyřešit. Navíc existuje firma, která by uměla vyřešit azbest snadno i v Chemapolu. No a jakmile by se odstranil azbest, tak by bylo možné provést i přizpůsobení novým normám. Důvod na demolici prostě není.“
Zdenka Marie Nováková pak v další části Rozstřelu vzpomínala na své profesní začátky. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze. Následně začala pracovat jako architektka v ateliéru Karla Pragera v Krajském projektovém ústavu v Praze. V roce 1964 se s kolegyní Dagmar Šestákovou zúčastnila soutěže na vypracování projektu budovy Energetiky v Praze Vršovicích.
Dělali jsme na tom ve svém volnu
„Na šedesátých letech bylo úžasné, že architektonické soutěže byly veřejné a anonymní. Mohl se vlastně kdokoliv přihlásit,“ vzpomíná architektka.
Jejich společný návrh, který připravovaly obě mladé ženy mimo pracovní dobu, ve volném čase, nakonec překvapivě vyhrál. „Nikdo nevěděl, že jsme dvě mladé holky. Opravdu nikdo. A všichni pak byli hodně překvapení. Ale vzali to dobře a nikdo nám nekladl žádné překážky.“
Komplex „Energetiky“ však ve finále realizovaný nebyl. Projekt mladých architektek ale nezapadl. Byl natolik výjimečný, že byl nakonec vybrán pro stavbu budov zahraničního obchodu Chemapol-Investa. Navíc na stejném pozemku, což bylo pro finální realizaci stavby klíčové. Teoretici označují vršovický komplex za pokračování poválečného „mezinárodního stylu“ a také za „skin-and-bone“ architekturu.
Komplex se nakonec postavil, i když stavbu doprovázela řada problémů. Například požár, který zničil v roce 1969 velkou část jedné z již dokončených budov. Projekt zároveň vznikal na pozadí důležitých společenských a politických událostí v Československu, během takzvaného „Pražského jara“.
V době dokončení stavby například nesměli někteří umělci, kteří se podíleli na exteriérech i interiérech Chemapolu, oficiálně vystavovat. Byli to například sochaři Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč a Věra Janoušková. I přes zákaz však nakonec jejich díla nebyla z komplexu odstraněna. Zůstala však anonymní.
Zdenka Marie Nováková dnes působí také jako malířka. Svůj cit pro výtvarné umění ráda využívala zejména při návrzích interiérů, ale malířství od své profese architektky jinak striktně odděluje.
A kde je možné její obrazy vidět? Třeba ještě teď o víkendu, do 24. března, je možné navštívit v Regionální galerii v Jičíně výstavu „Vidět hudbu“. A druhá výstava s názvem „Na dosah daleko, očím blízko“ probíhá až do konce března v Divadle bez zábradlí v Praze.
Na které další projekty ráda vzpomíná? Kdy cítila největší tvůrčí svobodu a kdy se naopak setkávala s odmítáním? A jak obtížné bylo v dobách nesvobody pro mladou začínající architektku se ve víceméně mužském prostředí prosadit? I na to odpovídala Zdenka Marie Nováková v Rozstřelu.
