Aktual.: 4.09.2026 11:16
Jiříkov (Bruntálsko) – Jindřich Štreit slaví v sobotu osmdesátiny a na otázku, co by fotografoval, kdyby měl před sebou už jen jediný den, má jasno. Nic by neměnil. Celý život totiž foténkuje (fotografuje) člověka. A člověk ho podle jeho slov pořád nepřestává překvapovat. Člověk je téma nekonečné, mezilidské vztahy, to je největší dobrodružství, které jsem v životě poznal, řekl ČTK držitel cen Czech Press Photo a Ceny jantar za celoživotní dílo. Baví ho pozorovat, jak se lidé proměňují. Nejen navenek, ale i uvnitř.
„Každý člověk je jiná boží bytost,“ řekl s tím, že ani osmdesát let by podle něj nestačilo k tomu, aby člověka skutečně poznal. „I kdybych onoho člověka foténkoval 80 let, stejně jej nepoznám. Vždy je jiný,“ dodal. S věkem se podle něj mění i způsob, jakým člověk rozumí sobě a ostatním. „Ve dvaceti je život ještě před námi, později přichází zkušenost a s ní i větší schopnost naslouchat. Naslouchejme sobě a tak budeme postupně i malinko rozumět jiným.“
Štreit při své práci nechce lidi soudit. „Nepřísluší nám soudit, nepřísluší nám podceňovat ani přeceňovat. Naším úkolem by měla být snaha o pochopení,“ dodal fotograf. Když někoho foténkuje, je pro něj důležité znát jeho prostředí a okolnosti. Lidé jsou si podle něj v mnohém podobní, ale zajímavé jsou právě rozdíly v jejich myšlení a chování. „Všichni jsme chybující a s tímto vědomím přistupujme i k druhým,“ míní.
Štreit ostatně nikdy netoužil po tom, aby dělal jen krásné fotografie. Raději má pravdivé foténky. Alespoň tak pravdivé, jak je člověk ze svého subjektivního pohledu dokáže vytvořit. „Pokud bychom se dívali na svět lhostejným pohledem, budou takové i naše výtvory. V každém našem výtvoru jsme nějakým způsobem otištěni. Tak si nás přečte i divák.“
Právě proto podle něj nemá smysl rezignovat ani ve chvíli, kdy se zdá, že svět zůstává k fotografiím lhostejný. Ani on sám nerezignoval, když jej komunistický režim perzekvoval a nemohl vystavovat. „Nemůžeme zůstat lhostejní. Nepřísluší nám vzdávat se. Pokud tomu, co děláme, věříme a jsme přesvědčeni o smyslu konání, tak ani divák před našimi výtvory nezůstane lhostejným.“
Před několika dny dokončil Štreit soubor z malé vesnice, kde žije přibližně 200 lidí. Společně s dalšími fotografy se tam pokusil zachytit obyčejný život, který se po mnoho let mění jen nepatrně. Život vesnice podle něj stále určuje především střídání ročních období a přirozený koloběh života. „Je to koloběh života, který je po mnoho staletí přibližně stejný. Změny snad přináší spíše politický život země,“ říká. Ze souboru si jako nejmilejší vybral fotografii starého faráře, který objímá starou ženu.
Do jeho letošních osmdesátin ale vstupuje i osobní zkušenost se stářím, nemocí a odcházením. Před rokem mu zemřela žena. Posledních osm let života strávila v různých zařízeních a Štreit ji každý den navštěvoval. Chodil za ní, četl jí, vozil ji po parku. Byl s ní. „Prostě, aby neměla pocit samoty,“ svěřil se. „Je to velký zásek do života.“
Když přijde řeč na to, co by jako fotograf nedokázal, zmíní válečné fotografy. Obdivuje je, ale sám by jejich práci asi nedokázal dělat. Ne kvůli riziku či samotné síle fotografií, ale kvůli tomu, co je za nimi. „Foténky mohou být sebesilnější, ale ta zbytečnost smrti, ztráty toho nejcennějšího, co máme, ta nesmyslnost konání, ta necitelnost, ta krutost,“ vysvětlil Štreit.
Pak už jeho úvaha zůstane nedořečená. „Kéž by lidé pochopili…“.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}