GLOSA: Litomyšlský víkend plný vody, politiků a hlavně skvělé hudby

Poslední víkend na letošním festivalu patřil České filharmonii a dirigentu Jakubu Hrůšovi, jimž nejprve připadl úkol ukončit slavnostní den, kdy do města přijeli kromě členů české vlády i komisaři EU v čele s Ursel von der Leyen. Koncert ale neproběhl v klidu. Před začátkem ho narušila dvojice ekologických aktivistů, kteří se připoutali k zábradlí na dirigentském stupínku. Publikum je „odměnilo“ bučením, dávajíce najevo, že přišlo na koncert. Potleskem pak odměnilo pořadatele, kteří výtržníky odtáhli pryč.

Po hymnách EU a Česka a projevech Petra Fialy a Ursuly von der Leyenové hudebníci stihli jen první polovinu – symfonické básně Z českých luhů a hájů od Bedřicha Smetany a Praga od Josefa Suka. Hrůšovo pojetí Sukovy skladby oslavující českou metropoli by se dalo charakterizovat jako svítivá, mužná lyrika.

Po pauze nastala průtrž mračen a Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll se sólistou Václavem Petrem už orchestr nedohrál. Jakkoli bylo zámecké nádvoří chráněné plachtou, poryvy větru a silný liják hudbu přehlušily. Ale něco takového se v Litomyšli nepřihodilo poprvé. Zastřešení je skvělá věc, spoustu koncertů zachránilo, ale má své limity. Snad to nebylo špatné znamení na začátku našeho předsednictví…

V sobotu se příroda umoudřila a nechala orchestr zahrát dvě výjimečné skladby. Napřed Mysterium času od Miloslava Kabeláče, velkého českého symfonika 20. století, jenž se zvláště v době normalizace ocitl v nemilosti komunistického režimu, takže se mu dostává až opožděné satisfakce – také zásluhou dirigenta Hrůši.

Mysterium času je pozoruhodné, přibližně půlhodinové dílo, vyrůstající z ticha, opakující určité motivy, sílící a stupňující se k dramatickému vrcholu a posléze zase jakoby odumírající do ticha. Přes absenci melodických linek má značnou výrazovou sílu a pod širým nebem vyznělo jakoby dvojnásob uhrančivě a sdělně. Čas tu bude vždy, je nezničitelný a nezastavitelný.

Klasické open-air dramaturgii se tato skladba vymykala, stejně jako druhá, Symfonie č. 7 od Dmitrije Šostakoviče, zvaná Leningradská. I Šostakovičova pozice v totalitním režimu byla složitá – na jednu stranu byl jeho oficiálním reprezentantem, na druhou se (ovšemže jen tajně či symbolicky) vyrovnával s osobním nesouhlasem s jeho zločiny. Symfonie, vztahující se k tragédii obleženého Leningradu, proslavila nejvíce první věta, v níž se klidná nálada zvrhne do útočného a hrozivého motivu bubínku.

Podle Šostakovičových pamětí, jež zaznamenal Solomon Volkov a které vyšly až po skladatelově smrti, nejspíš v symfonii nešlo jen o blokádu Leningradu. „Jde o Leningrad, který zničil Stalin. A Hitler mu zasadil poslední ránu,“ citoval z pamětí tištěný program koncertu.

Do hudby si každý posluchač může promítnout vlastní obrazy… Každopádně v Litomyšli symfonie vyzněla pod Hrůšovou taktovkou jako velké a silné, ale nikoli vnějškově bombastické drama, v němž se šlo zaposlouchat do každého taktu, protože každý o něčem vyprávěl. A zámecké nádvoří se ukázalo jako skvělý prostor pro toto vyprávění. Mimochodem, hlediště bylo zcela zaplněné a ovace na konci nesmírné. Je to důkaz, že na prázdninovém festivalu mohou zaujmout i jiné než letně pohodové a odlehčené programy.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts