GLOSÁŘ: O zamilovaném delfínu, bubeníku v extázi a velkém horku

Přehlídka barokní, a ještě starší hudby staví na komorní atmosféře a nápadité dramaturgii zasazené do atraktivních pražských lokalit. Za ty roky si vybudovala stálé publikum a drží si základní programové schéma, jemuž vždy dominuje určité téma. Sedm letošních koncertů volně spojovala příroda jako inspirace skladatelů.

Hned první koncert, jenž se konal v Emauzském klášteře, se zařadil k těm nejlepším. Vlámský mužský vokální soubor Dionysos Now! představil hudbu vlámského komponisty první poloviny 16. století Adriana Willaerta, kterou proložil gregoriánským chorálem a ve všech ukázkách uchvátil nejen krásnými, výborně sezpívanými hlasy, ale při vší preciznosti i živým, citovým přístupem k této hudbě.

Specialitkou ve festivalovém programu bylo sólo pro dvě cembala, která v Tereziánském sále Břevnovského kláštera rozezněli Portugalec Marcos Magalhães a Fin Aapo Häkkinen, a to i ve vlastních aranžích, mezi nimiž byl i původně varhanní koncert Kukačka a slavík od Händela. Jemnost cembalového zvuku při zachování původní invence rozhodně stála za poslech.

Specifickou atmosféru mívají koncerty souborů ze španělsky mluvících zemí, v jejichž programech se mimo jiné prolínají evropské a zámořské vlivy. Letos přijal pozvání ansámbl zobcových fléten Windu, který v Letním refektáři Strahovského kláštera předvedl instrumentální verze písní ze starých pramenů z počátku koloniální doby.

Aranže se zjevně snažily co nejvíc vystihnout originální artikulaci, bylo to příjemné a půvabné, ovšem největší hvězdou večera se stal perkusista Daniel Garay. Ten sice flétny „jen“ rytmicky dobarvoval, ale do hudby byl naprosto pohroužen, téměř v jakési extázi, se svými nástroji se jako by mazlil, rytmus jím doslova proudil. Občas publikum překvapil i čistě zazpívanou krátkou vsuvkou. V jeho životopise si člověk ostatně mohl přečíst, že vystudoval i zpěv.

Další španělský soubor, La Bellemont, postavil program na konfrontaci španělské a italské hudby. Jeho hlavní protagonistkou byla sopranistka Julieta Viňasová, ale i když její menší hlas zněl pěkně, přesto by se z písní dalo vytěžit mnohem víc. Vždyť jedna, od neznámého autora z konce 16.století, pojednávala o zamilovaném delfínovi, jehož „srdce bije v rytmu tympánu a lyry“, jiná vtipně napodobovala ptačí zvuky. Jenže Viňasová měla oči neustále zabořené do not, téměř nevzhlédla k divákům, kteří si pak mohli myslet, že zpěvačka skladby vidí nanejvýš podruhé v životě.

Odpoutat se od not, ale přitom je stále respektovat, to je zkrátka umění. Soubor Les Temperamentos, který tvoří hudebníci z Latinské Ameriky, usazení v Německu, byl skvělý spíš v onom odpoutávání. Člověk si připadal skoro jako na koncertě etnohudby – v dobrém slova smyslu to platilo o skladbách z latinskoamerických hudebních pramenů.

Tam se uplatnila překypující energie instrumentalistů, především kytaristy Huga Miguela de Rodas Sancheze, ale i zpěvačky a hráčky na flétnu Swantje Tams Freierové. Méně to však ladilo (někdy do písmene, respektive do noty) s evropskými klasiky Bachem či Telemannem, v jejichž interpretaci dnešní posluchač upřednostní technickou čistotu.

Větší rovnováhu mezi přesností a výrazem nabídl koncert z děl Händela a Telemanna v podání dámského barokního tria z Německa, s nímž v Letním refektáři Strahovského kláštera vystoupila i sopranistka Anna-Lena Elbertová. Vokální skladby obou autorů zpívala stylově, oduševněle a opravdu pro publikum, nikoli pro stojan s notami (byť ho měla před sebou).

Také závěrečný koncert v kostele sv. Šimona a Judy byl skvělou ukázkou technické vyspělosti a muzicírování. Soubor Collegium Marianum, jenž stojí za celým festivalem, doprovodil italskou zpěvačku Robertu Mameli ve virtuózních áriích od Vivaldiho a Händela. Mameli má barevný, sytý, drsnější – spíš ale sametově než vyloženě ostře – hlas.

A třebaže není extrémně flexibilní, pořád dost ohebný, aby přednes krkolomných pasáží působil dravě a efektně. Když se k ní s flétnou přidávala i umělecká vedoucí souboru Jana Semerádová, byl to strhující dialog. Ve vydýchaném prostředí kostela, kde lapal po dechu i divák, nutno smeknout před oběma dámami, jakož i dalšími hudebníky, že byli schopni podat takový výkon.

Což samozřejmě platí více či méně i pro většinu ostatních účinkujících, neboť nádherné historické sály, kde se festivalové koncerty konají, nemívají kvůli památkové ochraně klimatizaci. Asi to časem bude téma k zamyšlení, s vyhlídkou, čím dal větších letních veder… Zatím zjevně vítězí vůle umělců i diváků nějak to vydržet.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts