Johannes Brahms, jehož vztah k víře byl vlažný, komponoval své Německé requiem (na rozdíl od Mozarta či Dvořáka) nikoli na tradiční latinský text, nýbrž na německý překlad biblických textů od Martina Luthera. Stvořil impozantní, leč nikoli vyloženě patetické dílo, které spíš než aby jitřilo emoce, se je snaží klidnit – a tím je dojímavější.
Dvořákova Praha získala špičkového finského dirigenta Sakariho Orama, šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra, který Českou filharmonii vedl k plastickému a niternému projevu. Stěžejní úloha ve skladbě však připadá sboru, a to, co předvedl Pražský filharmonický sbor, zaslouží nejvyšší ohodnocení. Vznosnost, dynamická proměnlivost a barevnost jeho zvuku byly fantastické.
Škoda, že se nepodařilo najít stejně špičkovou dvojici sólistů. Ti sice mají o něco menší prostor, ale „své“ musejí odvést. Sopranistka Anu Komsi však zpívala namáhavě, chyběla jí uvolněnost, a barytonista Christian Senn měl dost nepříjemné vibrato.
Nicméně i tak šlo o jeden vrcholů festivalu. Pro mne zastínilo Německé requiem i předchozí vystoupení Vídeňských filharmoniků, kteří poprvé vystoupili v Praze s českým dirigentem – s Jakubem Hrůšou, jehož světová kariéra se začíná blížit té, kterou kdysi dělal Rafael Kubelík.
Ne, že by nebylo co poslouchat. V Brahmsově Klavírním koncertu č. 2, který je mnohem víc symfonií s náročným partem klavíru než exhibicí sólového nástroje, exceloval rusko-německý pianista Igor Levit a vše dohromady znělo krásně, kultivovaně, jak jen to umí tento orchestr. Přesto jakoby právě toto jeho vyžívání se v kráse a uhlazenosti šlo tentokrát tak trochu na úkor brahmsovské hloubavosti.
Dvořákově slunečné Symfonii č. 8, jež následovala v druhé polovině, to ovšem slušelo. Barvy „Vídeňáků“ jsou oproti sytějším obrazům, jež v Novosvětské kreslil Tonhalle-Orchester Zürich, pastelovější, ale muzikantská spontaneita Vídeňských filharmoniků je vždy jedinečná. Nakonec přidali Straussovu polku Mutig Voran!.
Letem českou operou
Kromě toho, že zve světové orchestry, Dvořákova Praha uvádí i mladé domácí hudebníky. Těm slouží Akademie klasické hudby, jejíž členové se představili na koncertě s mentory: cellistou Tomášem Jamníkem, houslistou Josefem Špačkem a izraelským pianistou Romanem Rabinovichem. Obstáli v Koncertu pro housle, klavír a smyčcové kvarteto od Ernesta Chaussona i v Concertinu pro klavírní trio a smyčcový orchestr od Bohuslava Martinů.
Mezi tyto skladby se vklínila světová premiéra Ďábelského rozmaru od Jiřího Gemrota. Ta jakoby předjímala následného Martinů. Gemrot (nar. 1957) si rovněž pohrává s rytmem, zvukem, cello nechává vést svérázný, trochu žertovný, v zásadě ničím nezatížený, jiskřivý dialog, či snad i souboj s dechovými nástroji a bicími. Prostě ďábelská, sólistou i dalšími hudebníky perfektně provedená dvacetiminutovka, která zaujme posluchače a přitom není podlézavá a neslevuje z kompoziční dovednosti.
Za všechno špičkové umění, jež může prezentovat, vděčí Dvořákova Praha v rozhodující míře soukromé sféře. Kromě Karel Komárek Family Foundation ji podporuje řada soukromých osob a subjektů, sdružených do Klubu mecenášů. Jemu byl věnován večer árií z českých oper v podání manželského páru Adama Plachetky a Kateřiny Kněžíkové za doprovodu Orchestru Národního divadla řízeného Robertem Jindrou.
Dramaturgie koncertu se snažila ukázat, že česká opera je širší pojem než to, co nabízejí operní scény. Kromě Prodané nevěsty či Její pastorkyně byly vybrány árie Lomikara z Kovařovicových Psohlavců, ukázky z opery Karlštejn od Vítězslava Nováka, Fibichovy Šárky či Mirandolíny od Bohuslava Martinů. Duetů pro baryton a soprán tolik není, zazněl tedy jediný, „My cizinou jsme bloudili“ z Dvořákova Jakobína. Větší logika se v tom asi nedala hledat.
Adam Plachetka má od přírody stále nádherný hlas, ale jakoby si ve světě zvykl ho pouze efektně a nahlas prezentovat než aby efektivně pracoval se zvukem a slovy. Pak mu ovšem všechno zní podle jedné šablony a třeba takový monolog Revírníka z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky je už vyloženě zpívání o ničem (diváky každopádně potěšila malá Adélka Plachetková, která zazpívala Skokánka). Jen jsem vzpomínala třeba na Richarda Nováka…
A do velkých smetanovských úloh se pořád ještě mladý pěvec neměl pouštět. Následníkem velkých českých pěvců minulosti aspoň zatím být nemůže. Smetanovská kantiléna, třeba ve Vokově árii Jen jediná z Čertovy stěny, mu zní mnohem víc rovně a strnule než klenutě a ušlechtile.
Jednoznačně pozitivní dojem nemám ani z Kateřiny Kněžíkové. Rozhodně zpívá velmi dobře – hlas nepostrádá objem, je příjemný, vlastně nemá žádný zásadní problém. Ale nemohu si pomoct, při jejím zpěvu prostě slyším pro domácí i zahraniční scény solidně připravenou vokalistku, nikoli skutečnou Jenůfu, Šárku či Mařenku, v jejímž hlase bych zachytila charisma a emoce.
Nicméně večer měl za cíl potěšit a povzbudit hlavně mecenáše, nikoli operního hnidopicha. A to se určitě podařilo.
