Jiří Císler mi v Semaforu dával děsnou sodu, vzpomíná Petra Janů

0
237

K rozhovoru jsme se sešli v klubu Doupě, kde natáčela koncert Písničky mého života pro cyklus Živááák Rádia Impuls.

Jaké jsou písničky vašeho života, které ale nepocházejí z vašeho repertoáru?
Musím se vrátit do dětství, které jsem prožila v Sekerkových Loučkách. Poslouchala jsem rozhlasový pořad Dvanáct na houpačce, a kromě všech těch anglických kapel jako The Monkees a podobně jsem milovala Martu Kubišovou. Lišila se, byla svoje, na nic si nehrála. 

Dál mě hodně zasáhla Eva Pilarová, moje první deska byl singl s písničkou Oliver Twist. Na základě toho jsem si usmyslela, že se taky stanu zpěvačkou a ze Sekerkových Louček se dostanu do světa.

Což se povedlo.
Prošla jsem všechny možné pěvecké soutěže a „prosoutěžila“ se jimi až do Semaforu. Který byl pro mě taky klíčový. Strávila jsem tam šest sezon a naučila se být pokorná, chodit včas a taky uvědomit si, že nejsem tak dobrá, jak jsem si do té doby myslela, a že na sobě musím pořád pracovat. Císler mi v tomhle ohledu dával strašnou sodu.

Jiří Císler?
Ano, ptal se mě, jestli se nechci vrátit do Náchoda, že tohle bylo zase příšerný a podobně. Později jsem se ho ptala, proč mi dával tak děsnou čočku. A on na to: Já jsem věděl, že v tobě něco je, ale tys byla takový tele, že sis nic jinýho nezasloužila. Takže mě cepoval a zaplaťpánbůh za to.

 
Zmínila jste Martu Kubišovou, že byla „jiná“. Z tehdejší oficiální pop music jste také vyčnívala – hlasem a rockovým drajvem. Kde vás ten bigbít lapil?
On mě nelapil, Ota Petřina mě zavřel s gramofonem a musela jsem si naposlouchat všechny zásadní věci. V Sekerkových Loučkách toho bigbítu moc nebylo, a když se Ota se Zdeňkem Rytířem dohodli, že ze mě udělají rockovou holku, musela jsem si doplnit vzdělání. Pak mě to samozřejmě čaplo. Když jsem začala mít roupy a zdálo se mi, že je mi rockový kabátek moc těsný, pustila jsem se do krasozpěvu a až do zemdlení jsem vystupovala se skupinou Golem. 

Pořád dokola, až jsem se jednoho rána vzbudila a řekla si: Krindapána, já mám dneska zase koncert. Baví mě to vůbec? A uvědomila jsem si, že už na koncerty chodím jako do práce. Kapela Golem byli notaři a já byla na jevišti sama. Kdyby se zapomněly kufry s notami, neodehrajeme vystoupení. Přitom se mnou hráli pětatřicet let. Tohle se mi jednoho rána honilo hlavou a do toho mi zavolal Roman Štefl, že se dala znovu dohromady skupina Amsterdam a že by se mnou chtěli odjet pár festivalů a pak by se vidělo.

Čili jste na to kývla?
Zahráli jsme si a okamžitě jsem věděla, že takhle mě to bude bavit. Oprášili jsme písničky jako Jámy, Exploduj, Motorest nebo komornější Ráno, ráno, Nelituj a další, které jsem měla ráda a mrzelo mě, že se na ně trochu pozapomnělo. 

Začala jsem se zase těšit na koncerty. Jen jsem měla trochu strach, aby to vzalo publikum, které mě začalo poslouchat kvůli Už nejsem volná nebo Není nám už sedmnáct. Dopadlo to ale senzačně.

Turné k padesáti letům na scéně vyvrcholí koncertem v Lucerně, což je vzhledem ke zmíněné písničce Není nám už sedmnáct stylové.
Už jsem samozřejmě domluvená s Petrem Jandou, že vystoupí jako host. Má letos osmdesátiny, takže si spolu zase posteskneme, že nám těch sedmnáct už opravdu není.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno