A jak jí z toho nemůže vytáhnout ani to psaní, protože na ně prostě nemá čas. Teď vydala Hůlová, ročník 1979, v nakladatelství Argo novinku, novelu Nejvyšší karta – a zdá se, že tahle próza pluje s Macochou na jedné lodi.
Osoby a obsazení: Sylvie Novak, dvaapadesátiletá relativně úspěšná spisovatelka, autorka románů a nejnověji knihy esejů na vyloženě žhavé téma: feminismus, gender, ženské role. Pak jistý Jan, spisovatel, o generaci starší než Novak, úspěšná figura, co se vyloupla z bohatýrských kruhů předrevolučního undergroundu a disentu; ale hlavně: někdejší Sylviin milenec a její literární guru.
Dál nakladatel Ota, taky trochu namočený v té předrevoluční revoltě, vydavatel Sylviiných knih – a samozřejmě taky její milenec. Pak ještě jistý David, spisovatel, co by rád úspěch, ale osud mu zoufale nepřeje; mudrlant a emoční mrzák, parazit na financích svých rodičů, autorčin kumpán a nejméně sympatická figura knihy. A jako bonus Sylviiny děti, které se jednoho dne nabourají do krabice s jejími deníky – a dají se do čtení, aby poznaly, co je jejich matka vlastně zač.
Otrokyní milenců, dětí a závislostí
Takže střet tří naprosto odlišných generací. Té před devětaosmdesátým, té po devětaosmdesátém a té narozené kolem roku 2000. Tři různé světy, tři různé způsoby existence, tři různé představy o morálce, smyslu, pravdě. Jediné, co mají společné, je vzájemná nekompatibilita, hlubinné míjení. A těch nekompatibilit je v nové próze Petry Hůlové daleko víc. Mezi tím, co Sylvie Novak píše, co hlásá ve své esejistice, a tím, jak v reálu žije, jak se vztahuje k sobě a ke svým dětem.
Nejvyšší karta80 % Petra Hůlová Argo, Praha 2023, 188 stran |
Mezi svou mladší verzí, kterou odvál čas, a svou verzi aktuální, která se zoufale potýká se stárnutím, se zneviditelňováním, s vyprcháváním zbytků sexuální atraktivity. Mezi tím, jak by děsně ráda byla svobodná, ale je nakonec vždycky jen zoufalou otrokyní: svých milenců, svých dětí, svých závislostí. Na alkoholu, na sexu, na slávě. Na představách a životech druhých.
Podobně jako Macocha je i Nejvyšší karta prózou přemýšlivou víc než dějovou, novelou, kde se dumá a uvažuje víc, než koná. Knihou, která se nabourává z literatury do kategorií psychologie, sociologie a možná i trochu filosofie. Knihou napsanou v deníkovém rytmu, syrově a neuroticky, s trochou vzteku jako hnacím motorem; knihou, která má zřetelný spodní tah.
Je skoro jisté, že hlavní postavy mají reálné předobrazy, že skutečný život tady přidal k autorčině fikci víc než dost. Anebo ne. Každopádně rezonuje obojí: jak témata, která svým životem a dílem nese Sylvie Novak – tak způsob, jakým Petra Hůlová tuhle postavu vymodelovala. Literárně nakonec hodně vysoká karta. Ale doufejme, že ještě ne ta autorčina nejvyšší…
