RECENZE: Odhlašuji odběr. Arcade Fire nově příliš lamentují nad světem

Jména lidí nahradily kódy, jejich soukromí pak skleněné kukaně, které si mohou zatemnit pouze v případě intimní chvíle. A to jedině v předem stanovený čas a po vydání speciální růžové povolenky. Pozoruhodný dystopický román My, který před sto lety napsal bolševiky perzekvovaný ruský spisovatel Jevgenij Zamjatin, se stal vzorem pro Aldouse Huxleyho, Raye Bradburyho a především George Orwella a jeho 1984.

Román popisující zneklidňující budoucnost se nyní stal východiskem i pro nejnovější album kanadské nadžánrové kapely Arcade Fire. Jejich šestá studiová deska nese stejný název We, ovšem místo vznikajícího SSSR se zde kritizuje dnešní odosobněný svět multimédií a sociálních sítí. „Když se na tebe podívám / Vidím tě jak chceš, abych tě viděl,“ zpívá lídr kapely Win Butler v refrénu úvodní písně Age of Anxiety I, aby navázal slokou o „bludišti zrcadel, kterého se nelze dotknout, což nás nejvíce bolí.“

Arcade Fire udivovali pestrostí své tvorby už od prvopočátků, alternativní rock byl v jejich podání vždy obohacen folkem i karibskými rytmy. Na třetí přelomové desce The Suburbs, která jim vysloužila cenu Grammy či Brit Award, se pak poprvé vydali směrem k elektronice a tanečnímu popu. Desky Reflektor a Everything Now tak nabídly monumentální mix všeho výše zmíněného. V této vrcholné formě pak kapelu zastihli i návštěvníci pražského koncertu v roce 2018.

Multiinstrumentalita a specifická kombinace Butlerova sametového hlasu s falzetem zpěvačky Régine Chassagne se staly značkami souboru. Na novince We, kterou produkoval Nigel Gondrich, nesou přesně tyto přednosti obě úvodní skladby. Zmíněná Age of Anxiety I začíná zasněným pianem, nad kterým se goticky klene kytara i motiv zrychleného dechu, aby se píseň za polovinou zlomila v plně tepající taneční záležitost.

Podobně je vystavěná i navazující Age of Anxiety II (Rabbit Hole). Na Butlerovo repetitivní „Rabbit Hole / Plastic Soul“ odpovídá zpěvačka Chassagne lakonickým „yeah / yeah“, což je motiv, ke kterému se píseň v kruzích opakovaně vrací. Arcade Fire se díky souznění všech zvuků a jejich propracované dramaturgii daří budovat atmosféru, která nutí poslouchat dál a opakovaně. Alespoň to platilo pro všech pět předchozích alb. Po zmíněné dvojici nových písní, které přímo navazují na minulou desku Everything Now, totiž náhle Arcade Fire zvolní.

Nevěřím humbuku

Křehkou End of The Empire I-III drží pohromadě piano jak z Lennonovy Imagine. Celkově se ale dále album až sladkobolně rozplývá v baladách a předchozí nervní rytmika se zdá zapomenuta. Každý další song tak vypadá jako oddech před vrcholným finále. Ovšem to nepřichází. „Odhlašuji odběr / Tohle není způsob života / Nevěřím tomu humbuku,“ tepe pak v textech Butler dál do světa internetu. Zajímavostí druhé části desky je až hostování Petera Gabriela v písni Unconditional II (Race and Religion).

Hodnocení: 55 %

Arcade Fire bývá vyčítáno, že se příliš zhlédli ve své velikosti, což hrozívá až mesiášským komplexem. Britský Guardian je dokonce překvapivě přirovnal k U2, kteří urazili podobný oblouk od svěžích hvězd alternativního roku ke stadionovým dinosaurům.

Deska We se tak zdá být dílem, kde snaha předat poselství trochu převážila nad hudbou. Zpráva o tom, že těsně po jejím natočení odešel z kapely Will Butler, bratr lídra Wina a jeden ze zakladatelů uskupení, tak může naznačovat, že v kapele prostě dochází ke změnám. Snad se tedy na další cestě Arcade Fire vrátí k intimnějším tématům, které provázely jejich ranější a vlastně barevnější tvorbu.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts