Jednak kvůli nezvyklé tvůrčí metodě olejomalby na skle, díky níž má jedinečně stylizovanou náladu, jednak pro výrazný koprodukční podíl českých tvůrců, který pak završuje Taťjana Medvecká v čele domácí dabérské sestavy.
Hlavně však osmdesátiminutový film, který natočila francouzská režisérka Florence Miailhe, dokáže zpolitizované uprchlické téma naplnit velmi přirozeným lidským obsahem.
Nemá konkrétní určení ani času, ani místa, koneckonců je úplně jedno, z které těžce zkoušené země právě utíkají celé rodiny. Podstatné je, že během okamžiku ztratí děti své bezpečné jistoty a odděleny od rodičů i malých sourozenců si musí najednou poradit samy.
Přitom snímek nevydírá. Velice trefně vystihuje, jak starší sestru zprvu otravuje nařízená péče o mladšího bratra, jak ožívá, kdykoli má od něj „na chvíli pokoj“, a jak těžce nese, že na rozdíl od její vzdorovité puberty si sladký hošík umí v nejvyšší nouzi získávat sympatie.
Současně však, jak postupují z pouličních brlohů přes bizarní pěstounskou péči až po dočasné rozdělení, se pouto mezi nimi upevňuje víc než za mírové idyly. Nedobrovolné předčasné dospívání je pak klíčovým zločinem, který na dětech páchají dospělí.
Příběh Přes hranici má vedle cestopisného dobrodružství navíc i motivy poetické, romantické nebo bezmála pohádkové. A proč se mají dívat dospělí? Nechybí třeba hororový les opěvující kuřáky, groteskní cirkusový stan ani prostituce, která pomáhá zachraňovat životy.
