Pavel Gross se svým posledním vynálezem záložního systému pro potápění.
| foto: Jindřich H. Böhm
Díky Čapkově románu Válka s mloky už dávno dospěl k názoru, že by lidé mohli žít na suchu stejně jako ve vodě, a s upravenými dýchacími přístroji to vyzkoušel nejprve sám na sobě v lomu Hříměždice.
Za svých studií na technice už trénoval potápěče a podomácku vytvořil projekt podvodního modulu nazvaného Xenie, s nímž provedl v roce 1965 úspěšný pokus na Jadranu: strávil v něm v osmimetrové hloubce více než tři dny.
Stal se tak třetím akvanautem na světě, v téže době se účastnili podobných experimentů francouzský oceánolog Jacques Cousteau a americký astronaut Scott Carpentier.
Těsně po okupaci v roce 1968 odjel Gross na svatební cestu do Švýcarska, kde nakonec zůstal a založil rodinu; tam také v 70. letech s Jaroslavem Kohoutem začal konstruovat malé ponorky, v garáži jich postavili pět.
Gross se do vlasti často vrací, nepovažuje se za emigranta, nýbrž za vyhnance a ani po osmdesátce nepřestává snít. Momentálně vyvíjí miniaturní potápěčské dýchací přístroje, které mohou zachránit potápěči život, pokud selže technika.
Další své projekty světových novinek prozatím tají a navzdory věku by si troufl i na výpravu do vesmíru – mimochodem právě při natáčení dokumentu se Gross seznámil s kosmonautem Vladimírem Remkem.
Není nad vizionáře: přece i v kosmu by lidé mohli žít, kdyby snad hlubiny oceánů, které pokrývají dvě třetiny naší planety, přestaly ke Grossovu vysněnému životu pod hladinou stačit.
