Kolik péče dáváte vy sama své kůži?
Ne tak často, jak by se asi od ženy očekávalo, ale zase když si něco vyberu, nějaký produkt, který mi je blízký, tak ho používám. Jsem spíš pro kvalitu než pro kvantitu, takže třeba jednou za dva dny se fakt věnuji sobě nějakou maskou nebo něčím. Ale ne, že bych každý den seděla hodinu u zrcadla. To úplně nejsem ten typ.
Na základě diktátu dnešní doby se řeší, že ženy nemají mít ani vrásku, je určeno, jak má vypadat žena, které je čtyřicet nebo padesát. Řešíte to i vy? Dotýká se vás ten tlak?
Asi už jsem starší nebo nevím, proč to je. Možná i tím, že ve světovém modelingu nejsou přehnané věci (ukazuje na rty – pozn. red.). Ale zase chápu, když to někdo chce mít, tak ať si to má. Ale mně třeba není blízké mít větší rty nebo vyhlazené čelo. Prostě to stáří přichází a myslím, že je na tom také spousta krásy, když to člověk umí přijmout za své.
Když kouknete konkrétně na Pavlínu Pořízkovou, je vám bližší než spousta jejích vrstevnic, které všemi dostupnými prostředky brzdí čas?
Určitě je mi Pavlína Pořízková blízká tomu, jak bych já chtěla vypadat i dál. (smích)
Svého času jste žila několik let ve Francii. Měla jste tam produkty nebo věci, které teď horko těžko sháníte nebo jste musela s těžkým srdcem opouštět?
Teď jsem si úplně vzpomněla na takovou čisticí vodu, která tady není. Ale už jsem si našla náhražky za tu dobu, co jsem tady zpátky, které mi to dokážou nějak vynahradit.
Někdy jsou ženy matky nastavené tak, že dnes vynechají řasenku, ale rtěnku si dají. Pak už postupem času chodí komplet bez make-upu. Jak to máte vy?
Taky. Je mi spousta věcí víc jedno. Dřív bych nevynesla koš s nějakou bází, dnes už to nechávám být. Ale vždycky si vezmu červenou rtěnku. Já nevím, to je prostě něco, co je moje.
Jak na vás působí vaše videoklipy z roku 2006, 2007? Neříkám, že si je sama pouštíte, ale když na ně narazíte, jaké pocity z toho máte teď po letech?
Mám krásný pocity z videoklipů, které jsem točila. Nemám se za co stydět. Nebyly to žádné špatné nebo trapné věci. Myslím si, že mám za sebou hezkou tvorbu a vážím si toho.
Jak vzpomínáte na období pořadu Fashion Time na Óčku?
Na Óčku? Dobrý. Akorát, oni na to neměli moc peněz, takže jsme to museli ukončit dřív, protože móda nejde udělat bez toho, aby se do toho investovalo. Teď už strašně dlouho vlastně moderuju na pražském rádiu Express a užívám si tu moderaci, baví mě to.
Jak se Češi naučili nosit módu? Protože pro vás to musel být šok vrátit se sem z Francie a vidět to.
Nebyl šok jenom vrátit se z Francie a vidět to. Ale myslím si, že byl šok pro Francouze, když mě viděli ve čtrnácti letech ve flanelové košili a flanelové mikině se psem vepředu a v džínách. Měla jsem to oblékání úplně jiné, než jsem si zvykla na francouzskou módu. Myslím si, že se to už hodně posunulo a teď, když se dívám na lidi, kteří chodí po Praze nebo na nějakou street fashion, tak mi přijde, že nová generace už se opravdu posunula. Že jsme prostě Evropa.
Jako matka při nákupu módy dbáte na udržitelnost?
Ne vždycky, to se musím přiznat.
A když dojde třeba na nějaké dražší věci, uvažujete nad tím, že syn z toho vyroste a je to moc drahé?
Ze začátku, když se Adam narodil, tak jsem mu chtěla dopřát to nejlepší. Než jsem si uvědomila, že oni opravdu z toho vyrostou. Po dvou měsících. Je zbytečné to kupovat, navíc sušičky to zdrtí úplně všechno. Takže má nějaké věci, které má hezké, ale jenom pár. Spíš si předáváme s kamarádkami, co tak nějak někde zbylo nebo mi to předají od někoho jiného. Anebo koupím věci z velkoobchodů s módou, kam asi chodí každý.
Je móda pro vás taky pořád určitou formou psychoterapie?
Nejsem až tak nasáklá tím, že potřebuju milovat módu. Někdo si to může myslet, protože tím, že jsem byla modelka, měly jsme tam ty neskutečné modely v podstatě pořád. Ale ono vám to pak přijde jako rutina, už to není tak vzácné. Jestli pro mě je něco psychoterapie, tak je to procházka v lese, jóga, že se teď učím japonsky nebo kaligrafie. Prostě asi úplně jiné věci, než by si někdo řekl, že bude řešit bývalá modelka.
Kdy si s japonštinou troufnete zaúřadovat přímo v Tokiu?
Já jsem v Tokiu žila, když mi bylo šestnáct. Byla jsem tam čtvrt roku. Bylo to jako úplně jiný svět a hrozně ráda bych se tam zase podívala a měla pár frází, které si s těmi lidmi můžu vyměnit. Ale nemyslím si, že budu mluvit tak dobře, abych byla jako Japonec nebo někdo, kdo to třeba dlouho studuje. To je hrozně těžký jazyk, má tři abecedy. Proboha! (smích) K tomu ještě čínské znaky. Takže to asi nikdy nebude úplná hitparáda. Ale baví mě to.
