Aktual.: 30.10.2024 12:07
Brno – Současná právní úprava nereaguje na rozdílné potřeby dětí, které soudy pověřily do péče státu. K dětem v ústavních zařízeních přistupuje univerzálně a nerozlišuje to, zda tam žijí proto, že o ně nemá kdo pečovat, nebo proto, že spáchaly nějaký trestný čin. Vyplývá to ze zjištění odborníků Kanceláře ombudsmana. Po ministerstvu školství žádají, aby nastavilo koncepci systému ústavní a ochranné výchovy, která vedle reflexe rozdílný potřeb poskytne také vodítka pro zařízení, jak je naplňovat. Novinářům to řekl zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm.
Kancelář ombudsmana v posledních pěti letech navštívila osm zařízení pro děti s ochrannou výchovou a čtyři ústavy zaměřené na péči o děti se závislostmi. Ukázalo se, že se v nich společně ocitají děti se soudem uloženou ochrannou výchovou, tedy děti se závažnými výchovnými problémy a trestní minulostí, s vrstevníky v ústavní výchově, o které se nemohou postarat blízcí nebo rodina. Ochrannou výchovu má v Česku uloženou asi 120 dětí, v ústavní výchově vyrůstá na 6500 dětí.
Schorm ministerstvu školství doporučil, aby místa pro výkon ochranné výchovy zcela oddělilo od těch, kde žijí děti v ústavní výchově. „Péče by pak mohla lépe reagovat na potřeby dětí. Výhody to bude mít i pro společnost, kdy se vyhneme třeba případné další trestné činnosti těchto budoucích dospělých. Lépe je pomoct v kritickém okamžiku, než se dívat na to, jak se děti v životě neúspěšně plácají na okraji společnosti,“ míní.
Právnička Adéla Frédy uvedla, že zákonná úprava dává různým dětem stejné postavení i režim. „Jediný významný rozdíl jsou samostatné vycházky, kdy děti s ochrannou výchovou je mají za odměnu. Problém je ale v tom, že ani soudy příliš nerozlišují mezi ústavní a ochrannou výchovou. Zařízení by pak mělo pustit na vycházku třeba i ty, kteří mají za sebou loupežné přepadení,“ uvedla. Odborníci apelují na soudce, aby se v těchto případech obraceli na pracovníky z terénu, kteří vědí, jaké typy služeb jsou pro různé děti vhodné a jaká zařízení je poskytují.
Zprávy upozorňují i na další problémy, jako je třeba přístup k dětem s extrémními poruchami chování. „Chybí jasná koncepce péče o tyto děti, dokonce i srozumitelná definice toho, co to je extrémní porucha chování. Neexistují ani žádná pravidla pro jejich diagnostiku, včetně určení toho, kdo a kdy má tuto diagnostiku provádět. Může se tak stát, že tuto nálepku dostane jakékoliv dítě s výchovnými problémy, což pro něj má vážné následky třeba v podobě přísnějšího režimu,“ sdělila Frédy.
Na podobné problémy naráží také ústavní péče o děti ohrožené závislostí. I této oblasti chybí jednotná koncepce. „Neméně zásadním problémem pak je, že v zařízeních nemohou pracovat adiktologové. Obecně platí, že ústavní zařízení spadají pod školství, a ty nemohou zaměstnávat zdravotnické pracovníky. Jejich péče je přitom v případě dětí se závislostními problémy pochopitelně naprosto klíčová,“ uvedl expert na ústavní ochrannou výchovu Štěpán Jílka.
Podle něj chybí také metodika toho, jak pracovat s agresivními dětmi. Vede to k tomu, že pracovník neví, jaké jsou jeho kompetence, a dítě fyzicky neomezí, což může vyústit v nebezpečnou situaci. Druhým extrémem je, že překročí mez a použije třeba nešetrné a bolestivé úchopy, čímž konflikt eskaluje.
V neposlední řadě je problémem nedostatek personálu. „Děti žijící v ústavních zařízeních potřebují vysoce individuální přístup a velké množství pozornosti a zájmu dospělých. U dětí s takto specifickými potřebami je pak tato potřeba ještě větší. Je alarmující, že ani v jednom z navštívených zařízení, kde byly děti s extrémními poruchami chování, u nich nebylo tolik pracovníků, kolik by podle předpisů mělo být. Ministerstvo školství však nepřidělilo zařízením dostatek tabulkových míst k tomu, aby byla schopna stanovený počet personálu ve službách naplnit,“ řekl Schorm.
O zjištěních a doporučeních bude nyní jednat s ministerstvem, zástupci ústavních zařízení a dalšími zapojenými subjekty. Chce, aby se v dohledné době zmapovaly potřeby dětí žijících v ústavních zařízeních a posbírala data, která budou základním východiskem pro novou právní úpravu o ústavní a ochranné výchově. „Současný zákon je z roku 2002, od té doby doznal jen kosmetických úprav. Vede to k tomu, že zařízení ve snaze poskytnout adekvátní péči mnohdy hledají nějaká řešení, která nemají oporu v zákoně. Pohybují se tak na jeho hraně, případně již dokonce za ní,“ dodal Schorm.
