Po vlně nenávisti jsem si uvědomil, že do StarDance patřím, líčí Josef Maršálek

Co se vám teď vybaví, když řeknu StarDance?
Skvělí lidi. I ti, co se v zákulisí pořadu pohybují od začátku, říkali, že v posledním ročníku byli skvěle vybraní účinkující a skvěle namixovaní s tanečníky. Taky nezapomenu na desetiletého klučinu, jehož maminka v České televizi pracuje, takže měl možnost pohybovat se v zákulisí. Jednou ke mně přišel a řekl: „Já jsem na StarDance vyrostl, já miluju StarDance a tohle je nejlepší řada.“ A potom dodal: „Josefe, vím, že by to mělo přijít od vás, ale nemůžeme si tykat?“ Odpověděl jsem mu, že si potykáme, až to celé skončí. Zmínil jsem se pak před jeho maminkou, jakou v něm máme morální podporu, že nám před přímým přenosem nosí bonbony, chválí nás a všechno s námi prožívá a že mi nabídl tykání. Ona se strašně styděla a omlouvala, a tak jsem ji ujistil, že to je záležitost jen mezi ním a mnou.

Vím dobře, že kdyby mě jako desetiletého kluka někdo zatáhl do podobného prostředí, mezi lidi, které znám jenom z obrazovky, chovám se pravděpodobně úplně stejně. Přesně si vybavuju, jaké to bylo, když jsem ve svých patnácti v jednom pražském knihkupectví potkal Helenu Růžičkovou. Požádal jsem ji tehdy o autogram a vyměnili jsme si ještě několik dopisů. Bylo to pro mě setkání s absolutní ikonou. A tenhle František přesně věděl, co se děje. Jiné děti by tam zřejmě seděly a hrály videohry, ale on si uvědomoval velikost té situace a vážil si toho, že tam může být, že je v zákulisí nejsledovanější show v Česku.