Aktualizace: 25.01.2024 10:13
Praha – Poplatky, které české domácnosti platí veřejnoprávním médiím, jsou čtvrté nejnižší v Evropské unii. V případě televizního poplatku se jejich výše nezměnila od roku 2008, ale ceny od té doby narostly o 63 procent. Rozhlasový poplatek se nezměnil od roku 2005 při růstu cen o 81 procent. Podobnou situaci v posledních letech řešily i další státy. Naposledy se o zvýšení poplatku rozhodlo na konci roku ve Velké Británii. Vyplývá to ze studie společnosti Datarun s názvem „Veřejnoprávní média v Evropě – inspirace změnou“, která srovnává situaci v devíti evropských zemích.
V ČR je v současnosti debata o novelách mediálních zákonů, které by změnily definici plátců televizního a rozhlasového poplatku a upravily výši plateb. Ministerstvo kultury navrhuje zvýšení televizního poplatku ze 135 na 160 korun a rozhlasového o desetikorunu na 55 Kč. Proti podobě novel protestují komerční subjekty, které chtějí o obsahu diskutovat, a to včetně stanovení přesnější definice veřejné služby.
Nejen kvůli obtížnému prosazování růstu poplatků je podle jednoho z autorů studie a partnera Datarunu Michala Půra v posledních letech v Evropské unii trendem změna způsobu financování veřejnoprávních médií. Z poplatků se nejčastěji přechází na některou formu daně. V posledních letech poplatky zrušilo Slovensko, Francie, Švédsko, Norsko, Dánsko, již dříve Nizozemsko, Belgie a Island. Ze státního rozpočtu v současné době platí svá média 17 zemí Evropské unie.
Dalším trendem patrným na mediální trhu v EU je tlak na vyjasnění typu obsahu, který mají vysílat veřejnoprávní média a který patří médiím komerčním. Zda mohou, nebo musí využívat například komerční streamingové platformy, provozovat webové stránky, či zda mají zůstat pouze v televizním a rozhlasovém vysílání.
Některé soukromé stanice v Německu, Velké Británii či například Finsku vystupují proti tomu, že veřejnoprávní média vysílají “komerční” obsah. Například v Německu, kde by se mělo rozhodnout o změnách ve výši poplatku od příštího roku, je spor o vysílání sportovního obsahu na veřejnoprávních médiích. Právní spor o definici obsahu patřícího do veřejnoprávních médií je také ve Finsku, vydavatelství Sanoma se svých práv domáhá i u Evropské komise.
Některé země přistupují k tomu, že jednoznačněji definují poptávku po tom, jak by takový veřejnoprávní obsah měl vypadat. Striktní vymezení mají například v Dánsku, i ostatních severských zemích. Trendem je podle studie tlak na růst edukačního typu obsahu, kvalitního, i regionálního, zpravodajství, rozvoj jazyka a poznávání historie dané země.
“Stále častějším trendem je uzavírání časově a finančně omezených smluv s veřejnoprávními médii. V těchto dohodách vlády garantují finanční prostředky na určité období, na druhé straně poměrně taxativně vyjmenovávají, co od těchto médií očekávají. Na konci těchto období může dojít k přehodnocení pravidel podle toho, jak se společnost, technologie a mediální trh vyvíjejí,” uvedl spoluautor studie a partner Datarunu Vladimír Piskáček.
Řada zemí také svým veřejnoprávním médiím podle zjištění Datarunu povoluje vysílat reklamu. Platí to pro Německo, Francii, Itálii, Nizozemsko či Španělsko. Stále více se to rovněž stává jedním z problematických bodů v soužití veřejnoprávních a soukromých médií.
“Ve studii jsme se zaměřili na poslední vývoj veřejnoprávních médií ve Velké Británii, Francii, Finsku, Nizozemí, Belgii, Dánsku, Německu, Polsku a na Slovensku. Země jsme pro studii úmyslně zvolili odlišné, a to geograficky, historicky i kulturně, proto, abychom získali co nejširší obraz o změnách, ke kterým dochází v rámci Evropské unie a ve Velké Británii,” dodal Půr.
