Vzpomínky, třeba na narvanou dortmundskou arénu a žlutočerný dres, má tak hluboko pod kůží, že se mu občas vracejí ve snech. „Docela živě,“ přikývne Jan Koller. „Vidím, jak kolem lítají spoluhráči, se kterými jsem hrál. A mezi nimi já se současnou vizáží, ale tehdejší fyzičkou. Zvláštní pocit.“
