Kam jedeš, Tadeji? Jsem hned za tebou. Jak se Vingegaard potil, ale hlídal

Nejprve se před jezdci stejně jako ve středu tyčil Galibier. Průsmyk, kde Tour v roce 1911 své dobývání Alp zahájila. Tehdy jediný muž z celého pelotonu, domácí Emile Georget, neslezl z kola a nekráčel vedle něj, přesto zakladatel závodu Henri Desgrange vzápětí psal: „Dnes, mí bratři, jsme se shromáždili při společné oslavě nádherných bicyklů a stali se svědky vítězství inteligentního života nad zemskou tíží. Ačkoli neměli křídla, naši muži byli schopni šplhat do výšek, kam ani orli nevyletí.“

Tentokrát, v roce 2022, byl Galibier pouhým předkrmem.

Po něm přišel na řadu druhý chod, nekonečný, téměř třicetikilometrový průsmyk Croix de Fer.

A až pak coby nejlákavější lahůdka ikonických jednadvacet serpentin do Alpe d’Huez, v roce 1952 vůbec první horský dojezd v dějinách Tour – a dle mnoha znalců také stoupání s největším počtem opilců podél trati ze všech cyklistických klání. Místo, kde se Tour proměňuje v hlučný glastonburský hudební festival. „Šílenství očekávejme na Alpe d’Huez,“ psal už ráno na Twitteru tým Jumbo.

Celý tento vybraný hodokvas dvanácté etapy Tour však byl zároveň místem, při němž čekaly na zodpovězení mnohé pikantní otázky.

Především:

1. Byla Pogačarova středeční krize jednodenní výjimečnou záležitostí? Nebo naopak signálem přicházející nemoci či extrémního vyčerpání?

2. Bude tým Jumbo pokračovat v soustavném tlaku na slovinského soupeře a vytěží z něj v poslední alpský den další navýšení Vinegaardova náskoku?

Ale také:

3. Dočká se Francie na státní svátek svého vytouženého vítěze? Udrží Romain Bardet skvělé druhé místo celkově?

4. Vystoupí tým Ineos z dosavadní defenzivní ulity?

A tady jsou odpovědi:

1. Pogačarova naděje žije.

Tadej Pogačar si před etapou nejprve vyslechl zprávu o pokračujícím šíření covidu v jeho stáji UAE Emirates, jelikož domů musel kvůli pozitivnímu testu odcestovat sportovní ředitel Joexan Fernandéz Matxín.

„Do našeho týmu se kvůli covidu v posledních dnech vkradl určitý stres,“ doznával sportovní ředitel Mauro Gianetti. „Není to jednoduché. Tadej přitom už od prvního týdne jezdil ve žlutém, což vytvářelo další tlak.“

Co konkrétně však způsobilo jeho středeční výpadek? Dehydratace, hlaďák, problémy s výškami nad 2000 metrů, či snad potíže se závoděním ve vysokých teplotách? Či snad mrhání vlastními silami v úvodním týdnu závodu? Přílišná aktivita při souboji s Jumbem v závěru středečního výšlapu na Galibier? Nebo přicházející covid, který i v bezpříznakové podobě ubírá podle lékařů pět až deset procent z kapacity plic?

Tolik teorií se vyrojilo. Jen vědět, která je správná.

Ráno moudřejší večera, říká se.

Ve čtvrtečním ránu hlásil: „Při tom velkém množství útoků jsem se ve středu možná zachoval trochu hloupě, když jsem se na všechny snažil odpovídat a pak ještě na Galibieru sám útočit. Jenže na Galibieru mi to opravdu šlo, věřil jsem si. Na Granonu jsem na to pak doplatil.“

Jeho šéf Gianetti přikyvoval: „Spotřeboval tam příliš mnoho energie.“

„Ale poučil jsem se z toho,“ ujistil dvojnásobný šampion Tour. Na startu dvanácté etapy v Brianconu zavtipkoval: „Spal jsem dobře, cítím se fajn a má hlava chce útočit. Doufám, že i mé nohy s ní budou souhlasit.“

Podobně jako ve středu se usmíval i před nájezdem na poslední kopec dne. Dokonce k televiznímu kameramanovi v tu chvíli zvesela prohodil: „To je vedro, co?“ (Bylo, skutečně, teploměr ukazoval 32 stupňů.)

Potom splnil slovo a ve skupině favoritů si zaútočil. Čtyři a půl kilometru před cílem a opět 2,5 kilometru před metou.

Žlutý Jonas Vingegaard, ale i Geriant Thomas a Enric Mas nicméně byli ve střehu a poodjet mu nedovolili. Jakoby mu Dán ve žlutém trikotu dával najevo: Kam jedeš, Tadeji? Jsem pořád hned za tebou, copak nevidíš?

Budiž. Aspoň si tedy Pogačar zaspurtoval o páté místo za uprchlíky a Vingegaarda na pásce těsně porazil.

Resumé? „Po všem, co se stalo včera, to nakonec nebyl špatný den,“ tvrdil lídr UAE Emirates. „Snažil jsem se i atakovat, jenže po včerejšku jsem neměl stoprocentní jistotu, co si mohu dovolit. Proto jsem raději nešel na hranu. Každopádně mohu teď jít se vztyčenou hlavou, Morálka je dobrá.“

Zůstává ve hře. Sice se stále stejnou ztrátou 2:22 minuty na Vingegaarda, ale zůstává.

„Bude úžasné sledovat, jak se tahle bitva vyvine v Pyrenejích,“ konstatoval. Vzápětí na tiskové konferenci dostal otázku: „Můžete ještě vyhrát letošní Tour?“

Nerozmýšlel se: „Doufáme, že mohu. Ano, myslím, že ano.“

2. Jumbo v roli režiséra, náskok však nenavýšilo.

V duchu někdejší strategie týmu Sky diktovala silná parta týmu Jumbo po většinu etapy tempo pelotonu. Povolili skupince uprchlíků z nižších příček celkového pořadí bojovat v úniku o etapu a jen pozvolna přitápěli pod kotlem.

KOMANDO JUMBO. Jonas Vingegaard ve žlutém dresu v obklopení svých parťáků.

Ještě devět kilometrů před cílem mělo Jumbo ve dvanáctičlenné skupině favoritů čtyři muže.

O kilometr později už ve zužující se skupince šlapali z nizozemského týmu pouze žlutý Vingegaard a jeho pomocník Sepp Kuss, ti však další alpský test zvládli s přehledem.

„Zmáhalo mě velké vedro. Navíc jsem po včerejším úsilí neměl nejlepší nohy,“ prozradil Vingegaard. „Tadej na mě v závěru několikrát zaútočil. Nic jiného bych od něj ani nečekal. Naštěstí jsem ho pokaždé dokázal následovat a s tím jsem dnes spokojený.“

Demolice Pogačara se nekonala, přesto je postavení Jumba na šachovnici Tour při odjezdu z Alp vynikající.

„Ano, chtěli bychom Pogačara definitivně zlomit, jenže on nevyhrál dvakrát Tour pro nic za nic. Musíme v naší snaze pokračovat,“ komentoval generální manažer týmu Richard Plugge.

3. Prázdné francouzské ruce.

Francouzští cyklisté k oslavám státního svátku nepřispěli. Ve finální fázi úniku dne žádný z nich nefiguroval. Navrch Romain Bardet v koncovce na Alpe d’Huez lehce ztratil a sestoupil v celkové klasifikaci ze druhé na čtvrtou příčku.

4. Zato Ineos slavil.

Že někdejší dominátoři Tour, stáj Ineos alias Sky, jezdí letos ve Francii příliš defenzivně? Tom Pidcock s takovým názorem nekompromisně zatočil.

Ve 22 letech je nejmladším vítězem v historii etap na Alpe d’Huez. Při debutu na Tour triumfoval.

To odhodlání, když se 125 kilometrů před cílem dotahoval k původnímu úniku. Ta ekvilibristika ve sjezdu. Ten razantní nástup v prvních serpentinách Alpe d’Huez. A ta vůle, s jakou si udržoval náskok před nejbližším pronásledovatelem Louisem Meintjesem z Intermarché.

Nevěřícně kroutil hlavou, když s náskokem 48 sekund vítězně proťal cílovou pásku.

„Tohle byl ten nejbláznivější i nejabsurdnější zážitek mé kariéry,“ svěřoval se. Alpe d’Huez je nejlepším místem na světě, kde můžete vyhrát. Zdejší špalíry fanoušků, to ani nejde popsat. Musíte se jen modlit, aby vám všichni uhnuli z cesty.“

Během posledních dvanácti měsíců vyhrál olympiádu bikerů, mistrovství světa v cyklokrosu, etapu Tour na silnici.

„Slušná bilance, co?“ usmál se. „I kdybych teď každý další den odpadával a už by se mi tady letos nic nepovedlo, je mi to jedno. Na mé první Tour mám splněno. Přijel jsem sem, abych se učil, třeba i od Pogačara a van Aerta, kteří mají mnohem víc zkušeností než já. Ale zároveň jsem také ambiciózní. Po dnešní zkušenosti věřím, že v budoucnu mohu mít na Tour ještě větší ambice.“

Geraint Thomas se téhož dne udržel Pogačara s Vingegaardem a postoupil na třetí příčku pořadí. Parádní den, libovali si v Ineosu.

Thomas na Alpe d’Huez oslavoval vítězství v roce 2018.

„Proč tady tomu říkají holandský kopec?“ připomněl přezdívku slavného stoupání, která se zažila kvůli někdejším sériovým výhrám nizozemských cyklistů i kvůli bujarým náletům fanoušků oranjes. Jenže doba se mění.

„Teď je to britský kopec, nemyslíte?“ povídal Thomas.

Menu této ostře sledované čtvrteční etapy v sobě navíc obsahovalo ještě jeden bonus. Mimochodem, také britský.

Chris Froome se poprvé od svého likvidačního pádu v roce 2019 opět ocitl na Tour ve významnější roli a cíl proťal na třetím místě, které je jeho velkým osobním vítězstvím. Nad 156 soupeři, nad sebou samým, nad nepříznivými prognózami lékařů, nad zástupy nevěřících, co jej odepisovali.

„Mám s Alpe d’Huez nevyřízené účty,“ připomněl už na startu, jak mu tu kdysi šeredně zatápěl Nairo Quintana.

Tak proč by si dávné vzpomínky neosladil novou příchutí?

„Cítím se stále lépe. Chtěl jsem se zaměřit na etapu, jako je ta dnešní,“ říkal sedmatřicetiletý veterán v dresu stáje Israel – Premier Tech. „Zkusil jsem štěstí v úniku a dal jsem do toho všechno. V závěrečném stoupání měli Tom a Louis v motoru víc paliva. Ovšem ničeho nelituju. Samozřejmě, že bych v cíli rád zvedl ruce vítězně nad hlavu. Ale být tu třetí po všem, čím jsem si v posledních třech letech prošel, s tím jsem nadmíru spokojený.“

JSEM STÁLE TADY. Chris Froome za cílovou metou..

Od července 2018 neskončil v žádné etapě ani jednorázovém závodě lépe.

„Co právě prožívám, je čiré štěstí,“ nezastíral. Načež připustil, že se pokusí proniknout do dalšího úniku v Pyrenejích. „Stále zjišťuji, kde jsou mé současné limity.“

Jeho včerejší jízda v popředí byla jako připomínka dávno minulých časů.

V sezoně 2017 triumfoval Chris Froome na nejslavnějším závodě cyklistů počtvrté a naposledy.

Jonas Vingegaard tou dobou ještě ani nebyl profesionálem a v Dánsku pracoval v továrně na uchování ryb.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts