Je to pár týdnů, co oslavila jedno jubileum.
Deset let od prvního triumfu ve Světovém poháru. Psal se 2. únor roku 2013, když Eva, tehdy ještě Samková, kralovala závodu v kanadském Blue Mountain.
Bylo jí pouhých devatenáct let.
„Ty jo, uteklo to. Deset let už je dost, ale taková Lindsey (Jacobellisová, 37letá Američanka) jezdí už snad dvacet let, takže zas tak špatně na tom nejsem,“ směje se Eva, nyní už provdaná, Adamczyková.
Má konečně zase důvod se smát. Přitom před rokem prožívala možná nejtěžší chvíle kariéry. Kvůli zlomenině obou kotníků přišla o olympijské hry v Pekingu, před nimiž byla možná v nejlepší formě vůbec.
Až zázračně rychle se ale vrátila zpět a plná odhodlání v neděli odletí do gruzínského Bakuriani na vrchol sezony – mistrovství světa.
„A určitě má na to bojovat o medaili,“ je si jistý kouč Marek Jelínek. „Je teď vážně ve formě, dokáže přejet všechno stejně dobře jako před tím úrazem. Přitom před rokem jsem se i já domníval, že Evka už nikdy jezdit nebude.“
Začátky byly strašné
Byl to před rokem šok pro ni, její tým i všechny české fanoušky.
Adamczyková byla totiž spolu s Ester Ledeckou asi největší favoritkou na pekingské zlato z českého olympijského týmu. Jezdila neuvěřitelně uvolněně, ve fantastické formě, když přišel ten smolný manévr.
V týmové soutěži v Montafonu se snažila dostat prkno co nejrychleji do cíle, předkopla ho, ale tak nešťastně, až si zlomila oba kotníky.
„Bál jsem se, že má v kotnících takové omezení, že už to prostě nepůjde. Ale tou její cestou zpět jsem byl a stále jsem překvapen. Teď opravdu jezdí stejně dobře a možná ještě líp než před zraněním,“ myslí si kouč Jelínek.
Byla k tomu ale dlouhá cesta.
Cesta, při níž 29letá česká hvězda přišla o hry v Pekingu, přišla o zbytek sezony. Na prkno se poprvé postavila loni v březnu.
„A bylo to strašné. Zkoušela jsem to se ségrou u nás v Krkonoších. Raději jsem dodělala školu a do července na to netlačila. Až pak jsem začala mít pocit, že do toho musím zase šlápnout,“ vyprávěla.
Začala více trénovat, v hale v Madridu se na prkno vrátila. Zároveň dál absolvovala magnetické rezonance, tuny cvičení, terapií.
„Zázemí jsem měla skvělé, ale pocitově bylo dlouho ježdění hrozné. Chvíli jsem si i říkala, že už možná jezdit nebudu. Nebo že budu snad každou jízdu hrozně trpět. Ale pak se to začalo zlepšovat,“ vzpomínala.
Rekonvalescence Evy Samkové byla dlouhá a bolestná.
Její pocity se začaly lámat ve chvíli, kdy se vrátila na trať.
Bolest kotníků postupně ustupovala a hybnost se naopak zlepšovala.
„Na začátku sezony jsem si přála, abych zase jezdila jako předtím, abych z toho měla zase skvělý pocit. A to se mi teď už daří,“ říká.
Přitom jisté to třeba ani na předsezónní tiskové konferenci nebylo. Tehdy i kouč Jelínek mluvil o tom, jak by byl šťastný, kdyby jeho svěřenkyně stihla alespoň jeden závod v této zimě.
Jenže ona se vrátila daleko rychleji.
Už na konci listopadu dojela třetí v nižším poháru.
Při návratu do toho Světového následně vypadla ve čtvrtfinále ve Francii, v Cervinii dojela pátá a čtvrtá a při generálce na mistrovství světa v Cortině přišel pád ve čtvrtfinále.
I tak je tohle všechno nad plán.
Myslí i na medaili
Poslední závody Adamczykové každopádně ukázaly, co jí zatím chybí.
Největší hendikep momentálně není rychlost. Tu už zpátky má – jinak by v kvalifikacích neatakovala první místa.
Musí si ale znovu zvyknout na ježdění vedle dalších závodnic. I v Cortině naposledy udělala chybu, kdy skočila na patku prkna snowboardkrosařky před ní a následně upadla.
„Snažili jsme se tenhle hendikep odstranit. Poslední týdny jezdila s klukama, jezdila s Australankou, Kanaďankou. Po taktické stránce se rozhodně zlepšila,“ říká kouč.
Podle něj má celý český snowboardkrosový tým za sebou možná nejlepší přípravu na vrchol sezony vůbec.
Týden trávili na Dolní Moravě, kde měli svou trať. Tři startovní rovinky, tréninky dopoledne i odpoledne, obrovské skoky 21 a 24 metrů. Následně se přesunuli do Itálie, kde si spolu s Kanaďany a Australany zaplatili trať v San Pellegrinu.
„Byla delší, minutová, plošší a pomalejší. Ale dalo se na ní trénovat ve čtyřech, což jsme hodně využívali. Fakt nejlepší trénink před velkou akcí, jaký jsme zažili. Před olympiádou v Soči jsme třeba týden trénovali ve Špindlu vedle horolezecké stěny na trati, kterou jsme si sami vyhrabali. Obrovský rozdíl,“ srovnával Jelínek. „Proto se na mistrovství světa fakt těším, což už se dlouho nestalo.“
Podobně to má i Adamczyková, byť pochopitelně bolest nohou úplně nezmizela.
Občas má kotníky unavenější, nateklejší, bolavější. Řeší to zábalem, po kterém se stav vždycky zlepší. Ví, že určité omezení bude mít v nohách už asi vždycky, ale taky ví, že se na to musí adaptovat.
„A furt se to trochu zlepšuje. Exaktně to neměřím, ale pocitově jo. I v ohnutí při frontsidových zatáčkách se cítím daleko líp, můžu si dovolit ostřejší zatáčku, tolik to v boulích nebolí, ztrácím opatrnost a jdu do toho čím dál tím víc,“ říká.
Což je před jejím nedělním odletem do Gruzie nejlepší možná zpráva.
Odhadovat, jak by za týden v pátek mohla dopadnout, je tuze ošidné. Vždyť už jen to, že se po tak vážném zranění dokázala tak rychle vrátit zpátky, je malý sportovní zázrak.
„Nejsem si pořád na prkně tak jistá jako loni před olympiádou, kdy jsem jezdila v laufu. Ale silově jsem na tom podobně. Když se povede medaile, bude to pecka,“ má jasno.
