Tadej je na limitu, zaútoč. O žlutém stínu a zelené příšeře v rozhodující bitvě

Poutní město Lurdy, čtvrteční poledne.

Takzvané „vesničky Tour“ vyrůstající vždy u startu jednotlivých etap, bývají velmi podobné. Stejné stánky s občerstvením, stejná obsluha, podobné prezentace etap i etapových měst, všudypřítomní sponzoři, obvyklý ruch.

Ovšem tady, v Lurdách, to vždy bývá jiné. Tady jako byste jedli tu zvláštní atmosféru i očima. Dětský sbor zpívá na pódiu náboženské písně, starší kněz v sutaně rozmlouvá s řediteli závodu a zasvěceně rozebírá formu Vingegaarda a Pogačara, jeptišky přivážejí k trati obyvatele místního hospicu na invalidních vozících.

Sochy biskupů, andělů i panny Marie (ke které se v Lurdách vždy zašel pomodlit legendární Gino Bartali) shlížejí na celou tu podivnou pestrobarevnou karavanu, zatímco na prostranství před slavnou bazilikou najíždějí týmové autobusy.

Kdo vyhraje Tour?

„Tadeeej,“ je přesvědčen malý klučina stepující u padoku se slovinskou vlajkou, ve žluté kšiltovce a v bílém tričku s červenými puntíky, tedy v barvách dresů, které jeho oblíbenec toho času neobléká – a jak se později ukáže, ani je oblékat nebude.

„Kdo vyhraje? Vingegaard. Už si to pohlídá,“ tvrdí naopak Geraint Thomas.

Pětadvacetiletý muž ve žlutém dresu, o němž je řeč, prozrazuje: „Mé ženě a dceři jsem už ráno do telefonu řekl, že dnes vyhraju pro ně.“

V ležení UAE Emirates mají pochopitelně jiný názor.

„Dal jsem si včera víc těstovin a sladkého, evidentně mi to pomáhá a mám pak dost síly,“ oznamuje zvesela hrdina předchozí etapy Brandon McNulty a slibuje další útočné představení.

„Dnes je den D, kdy musím udělat všechno správně a vzít si ztracené minuty zpět,“ plánuje Tadej Pogačar a jeho domestik Mikkel Bjerg dodává: „Stále se může stát cokoliv. Vyvineme na Jumbo i ve čtyřech kolektivní tlak.“

Ale… nevyvinou.

Jakoby zbylí tři Pogačarovi pomocníci ve středu vyčerpali poslední zbytky sil. Mark Hirschi je jako obvykle k nepotřebě a záhy šlape s odstupem za pelotonem. Navíc přliš brzy tentokrát odpadá i Bjerg.

Ti mlaďoši už zase vyvádějí

Naopak Jumbo má rozestavěné své figurky pro rozhodující bitvu všude po trati. Wout van Aert si okamžitě po ostrém startu zaspurtoval o únik. V něm šlape i Tiesj Benoot. Další zůstávají s Jonasem Vingegaardem, v čele s osobním pobočníkem Seppem Kussem.

Všechno bude dobré, jsou přesvědčeni.

Už mají za sebou Aubisque a poprvé v historii Tour ochutnávají průsmyk Spandelles.

POBOČNÍK. Americký cyklista Sepp Kuss se otáčí na muže ve žlutém Jonase Vingegaarda

Čtyřicet kilometrů před cílem to přijde. McNulty vystupňuje své tempo na špici pelotonu (což je vše, co bude v této etapě schopen pro svého lídra udělat) a Pogačar vypálí vpřed. Za ním Vingegaard. Nikdo další, pánové? Nikdo. „Ten nástup byl tak ostrý že jsem se nedokázal zachytit,“ poví Kuss.

Slovinec později řekne: „Vůbec mi nešlo o vítězství v etapě, myslel jsem jen na žlutý dres. Už na předposledním stoupání jsem do toho dal všechno.“

Tak tedy muž proti muži. Bez pomocníků, přinejmenším dočasně.

Pogačar útočí znovu. A znovu.

Dán mu opakovaně zdárně odpovídá.

Dobře, tak teď na chvíli zvolníme, nejsme supermani.

Kuss se k nim vrací. Potom je zezadu dojede a hned jim odjede Geraint „dieselový motor“ Thomas. Ale klid, toto není rozdílový útok Ineosu v duchu Frooma na Giru 2018.

„Pokusil jsem se jen o takový pěkný propagační útok pro fanoušky sedící u televizí, jakési vyplnění programu o reklamní přestávce detektivky. Líbilo se vám?“ uchichtne se po etapě Velšan.

Přestávka končí. Pogačar zahajuje další ofenzivu. Mocnou. Na okamžik se zdá, že konečně vytvoří mezi sebou a Vingegaardem mezeru. V tiskovém středisku to zahučí jako v úle. Že by?

Tak ne, neodpáratelný žlutý stín je opět za jeho zády. Společně profrčí kolem Thomase, expres míjí lokálku. Ti mlaďoši už zase dovádějí, pomyslí si možná šampion ročníku 2018.

Nechá je dovádět a po chvíli už zase šlape v dáli za nimi.

Bílo-žluté duo předstihuje další a další uprchlíky z původního úniku, a ti se po nich občas ohlédnou. Někteří se dokonce i usmějí. Jako by tím dávali najevo: Aaah, tady se jede úplně jiná liga, už to začalo.

A nekončí to ani v prudkém sjezdu z průsmyku Spendelles. Pogačar i Vingegaard se synchronně napijí ze svých bidonů a ostře se opřou do pedálů. Totální cyklistika je pohltí. Zapomínají na ostražitost. Zapomínají, že tady stačí malá chyba a celý závod pro ně může rázem skončit.

Řítí se do údolí na samé hraně možného a občas snad i nemožného.

Vše ve jménu svaté Tour a žlutého grálu.

Takhle vyhrát nechci

Vingegaad v levotočivé zatáčce neudrží rovnováhu, zvedne se mu do vzduchu zadní kolo, tretrou musí udržet balanc.

Uf, to ale byla záchrana.

O kilometr dál Pogačar špatně odhadne rádius další zatáčky, vyjíždí na štěrkovou krajnici, přední kolo mu podkluzuje a majitel bílého trikotu dopadá na levé rameno a bok, jeho kolo končí v příkopu.

Okamžik zděšení.

„Sjezdy nejsou mým oblíbeným místem k útokům,“ poví. „Tlačil jsem na to, co se dalo, a spadl jsem. Byla to jednoznačně moje jezdecká chyba, nic jiného.“

Rychle nasedá, kraťasy potrhané, na odřeném boku krev. Ztrácí patnáct sekund. Vingegaard však viditelně zpomaluje, ohlíží se po svém sokovi. Ano, teď už to každý jasně vidí: lídr Tour čeká!

„Připadalo mi samozřejmé, že na něj počkám,“ prohlásí po etapě Dán. „Pády patří k cyklistice, ale takhle bych vyhrát nechtěl.“

Slovinec k němu dojíždí zpět a z kola mu podává ruku na znamení díků. Před objektivy televizních kamer se odehrává scéna, které se okamžitě rozletí do světa i na sociálních sítích. V okamžiku nejtvrdšího boje fair play vítězí.

„Vingegaard si uvědomoval: ‚Tenhle chlap na mě útočí naprosto všude, spoustů dnů, v kopcích i ve sjezdech, a snaží se mě donutit k chybě.‘ Přesto se na Pogačara rozhodl počkat,“ zdůrazňuje Robbie McEwen, někdejší majitel zeleného dresu. „Přitom by měl plné právo říci si: ‚Chtěl jsi, abych já udělal nějakou chybu, ale udělal jsi ji ty, tak teď za ni zaplatíš a já pojedu dolů tak rychle, jak se mi bude chtít.‘“

Adam Blythe, expert Eurosportu, doplňuje: „Je známkou opravdového šampiona, když na protivníka po pádu počká a dá mu tím najevo: Jestli mě chceš porazit, ať se to stane ve férovém souboji.“

Dočasně uzavírají příměří. Klokotající hladina adrenalinu se v jejich tělech zklidňuje. Zvolňují tempo, prozatím žádné další útoky. Zezadu se k nim zase dotahují Kuss, Benoot, Thomas a s nimi i Louis Meintjes. Jumbo hraje ve skupině velkou přesilovku, a to má navrch před nimi v tříčlenné skupince uprchlíků van Aerta.

Projíždějí městečkem Argeléz-Gazost a tyčí se nad nimi Hautacam.

Poslední hora letošní Tour.

Čas rozhodnutí.

Od chvíle, kdy byl na jeviště Tour před třemi desetiletími uveden, viděl Hautacam vítězit ve žlutém trikotu Miguela Induraina, Bjarna Riise a Vincenza Nibaliho. Stal se horou šampionů.

Další žlutý muž s vítěznými choutkami sem zrovna přijíždí.

Benoot potáhne špici skupiny až do sebezničení, pak takřka zastaví a jeho roli přebírá Kuss. Odpadá Meintjes, sedm kilometrů před cílem také Thomas. Pogačar sbírá síly i odhodlání ke svému poslednímu útoku.

Jenže ten se už neodehraje.

Likvidace Tadeje Pogačara

Ocitají se za zády zbylých dvou uprchlíků, dvojice, ve které s van Aertem šlape Daniel Martínez z Ineosu. Belgičan v zeleném trikotu lídra bodovací soutěže převezme roli tahouna od odrovnaného Kusse a opře se do pedálů.

„Víte jak Woutovi v týmu říkáme? Zelená příšera. Svým tempem dokáže děsit lidi,“ prohodí Grischa Niermann, sportovní ředitel Jumba.

Martínez se stahuje dozadu k Thomasovi, ztrácejícímu minutu.

Na čele zůstávají tři. S rozdílným rezervoárem sil.

„Pogačar vypadá, že už je na limitu,“ oznamují sportovní ředitelé vysílačkami duu Jumba.

S dovětkem: „Jonasi, zkus zaútočit.“

Van Aert o kousek víc přitlačí na pilu. A je to tady. Čtyři a půl kilometru pod vrcholem Hautacamu se jich Pogačar neudrží, ztrácí metr za metrem, desítky metrů.

Van Aert potáhne Vingegaardovi dalších 500 metrů, potom i jeho úloha v této partii končí a závěrečné kilometry mezi špalíry diváků jsou spanilou jízdou žlutého muže, jsou jeho razítkem na cestě k titulu, k možné definitivě.

Pogačar v rozepjatém dresu a se zaťatými zuby sice předstihne van Aerta, dělá co může, ale ne, už to nejde, manko narůstá na minutu.

Vingegaard protíná vítězně cíl, dá si ruku na srdce, potom přes pusu a lehce, nevěřícně zakroutí hlavou. Mise je splněna. Vyžádá si od čekajícího maséra Jumba mobil a okamžitě telefonuje manželce Trine.

Žijí spolu tři roky, jejich dcera Frida slavila druhé narozeniny.

„Ty dvě holky jsou v mém životě nejdůležitější. Chtěl jsem veškeré emoce nejprve sdílet s nimi, podělit se s nimi o radost,“ vysvětli. „Kdyby něco v našem vztahu nefungovalo, protože pořád jezdím někde po světě, přestal bych být cyklistou. Nehodlám totiž kvůli sportu obětovat rodinu.“

Vtom ho kdosi vyruší. Aha, Pogačar. Slovinec chvíli seděl za cílem skloněn se skloněnou hlavou nad řidítky, ale oklepal se a gratuluje svému přemožiteli. Vingegaard mu podá ruku a současně dál telefonuje.

O kus dál má „zelená příšera“ Van Aert stále úsměv od ucha k uchu.

„Chtěli jsme Pogačarovi dnes vzít ještě nějaký čas a podařilo se. Jsem překvapený, že to šlo až tak hladce,“ říká.

Já a vítěz Tour? Promluvme si až za dva dny

Celé Jumbo je rozesmáté. Tak nepodobná je tato situace časovce na Planinu krásných dívek v závěru Tour 2020, kdy se při Pogačarově skvostném zvratu všichni jezdci Jumba tvářili jako vyjevené děti, jimž právě kdosi ukradl nejoblíbenější hračku.

Tentokrát i Grischa Niermann září: „Slyšeli jsme před Tour docela dost kritiky na naši adresu, že chceme usilovat zároveň o žlutý a zelený dres. Ale pokud máte v týmu takového famózního jezdce, jakým je Wout van Aert, nemůžete mu přece říci, aby přijel na Tour jen pomáhat a neměl žádné vlastní ambice. Vybalancovali jsme vše dobře, vidíte?“

Ba co víc, ke dvěma dresům, o něž usilovali, mají navíc ten puntíkatý vrchařský, který Vingegaard sebral Simonu Geschkemu z Cofidisu.

Zatímco si i pro tento výsostný trikot Dán kráčí na pódium, fousatý a v pelotonu tolik oblíbený Němec sedí smutně na asfaltu a z očí mu tečou slzy.

„Kdybych měl dnes dobré nohy, mohl jsem bodovat na Aubisque a puntíkatý dres zachránit,“ lituje Geschke. „Jenže já takové nohy neměl a do úniku jsem se nedostal, přestože jsem se zoufale snažil a zkraje etapy chytal nástup za nástupem. Teď jsem smutný. No nic, ono to přebolí. Skončil jsem ve vrchařské soutěži druhý, což také není špatné. Puntíkatý dres by měl oblékat nejlepší vrchař závodu. A myslím, že ho má nakonec ten pravý.“

Ba co víc, stačilo, aby se Vingegaard narodil o tři týdny později, a mohl být majitelem i toho bílého, pro nejlepšího mladíka. Jumbo by bralo vše.

Ovšem kdo by se v takovou chvíli zaobíral bílým dresem, že?

NEJLEPŠÍ MLADÍK. Pogačar na pódiu v bílém dresu pro nejlepšího mladého jezdce do 25 let

Webové stránky Eurosportu hlásají: „Vingegaard odfoukl Pogačara.“

Francouzský L’Equipe píše: „Vingegaard drtí protivníky.“

A titulek lublaňského Dnevniku oznamuje: „Vingegaard po skvělém souboji chladí šampaňské.“

Pogačar veškeré oslavné ódy na dánského cyklistu shrne: „Tour je víceméně rozhodnuta.“

Na tiskové konferenci lídrovi závodu říkají: Udělal jste velký krok ke konečnému vítězství. Můžeme si o něm promluvit, nebo ještě o tom nechcete mluvit?

„Ne, nechci o tom mluvit,“ odvětí bez rozmýšlení. „Před Paříží nás pořád čekají zítřek a sobota. Promluvme si o tom až za dva dny, ano?“

Sesazovaný obhájce titulu na toto téma dodává: „Letošní Tour vyhrál ten nejlepší. A co já? Nemůže být přece lepší způsob, jak tady prohrát bitvu o titul, než byl tento. Dnes jsem do toho dal vážně všechno. Zkusil jsem naprosto všechno. Závod opustím bez výčitek.“

Potom se zazubí. „Ale pořád nám zbývají do konce tři etapy. Ještě si můžu zaútočit a zkusit něco vyhrát.“

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts