Jak si vede vaše nedávno vydaná kniha s názvem Z mámy poutníkem? Není to jediná kniha, kterou máte na svém kontě.
Věřím, že se jí vede dobře. Ti, kteří si k ní již našli cestu a přečetli si ji, mi posílají krásné reakce, někteří zase zatoužili mít ji na svém e-shopu. Je to kniha, která vás musí oslovit, která by si vás měla zavolat, se kterou byste měli rezonovat. Nejsou to smyšlené povídky, či román pro pobavení, je to hodně o zamyšlení se nad sebou samými. Nebylo jednoduché ji napsat.
Je to velice osobní příběh o poutní cestě do Santiaga de Compostela, kterou jsem šla v roce 2017 a během které jsem si vedla každý den deník. Je o všem, co mě během ní potkalo, co jsem prožila, o tom, co vás na ní může potkat. Já jsem vůbec taková deníková. Píšu nejen na svých cestách, ale i svým dětem od početí každý den. Píšu jim tam vše. Zkušenosti, pokroky, zážitky, prožitky, Píšu do nich i své pocity, protože ty hodně ovlivňují je. Luis jich má 57, Elliot zatím 23.
A tyto deníky mě inspirovaly k tomu, abych pro maminky vytvořila interaktivní deník S láskou máma, který zahrnuje období od početí až do konce školky, ve kterém každá kapitola končí stránkou Dopis Tobě, kde může nejen maminka, ale i tatínek zanechat svému dítěti osobní vzkaz. Je zde prostor pro fotky, pamětní věci, na cokoli. Mám k tomu blízký vztah, neboť to nejvíc, co mohu svým dětem zanechat, je náš osobní příběh, na který si později už nemůžeme pamatovat..u mě je to prvních deset let společného života. Co já bych za to dala číst si nyní příběh můj a mé mámy.
Čtenář se v knize mimo jiné dočte o tom, jak pro vás putování bylo docela bolestivým oříškem.
Asi jsem si měla cestu vskutku protrpět. Padla jsem tam na dno psychicky, kdy se otvíraly zavřené komnaty, ale hlavně se mi neskutečně moc stýskalo po tehdy tříletém synovi, a také fyzicky, kdy ani ne v půlce cesty mě začaly bolet kyčle, kolena, měla jsem zánět v patách, odřená bedra od krosny a taky jsem si ukopla tři nehty na chodidlech. Myslím, že jsem podcenila vhodnou obuv. Doporučuje se mít velmi dobře vychozené boty a mít je o číslo větší, neboť vám během putování chodidla natečou. Nesplnila jsem ani jedno. Takže jak už 12 let nejím prášky, tady jsem bez ibuprofenů neušla ani krok.
Ale nelitovala jsem ani na vteřinu, ona i tato bolest měla svůj skrytý význam, třeba v tom, aby mi zabránila používat hlavu, která tak ráda do všeho mluví, přestala si neustále něco namlouvat, abych zakryla své skutečné emoce, a začala vnímat už konečně všechna ta znamení, která ke mně přicházela, aby mi pomohla zodpovědět otázky, které jsem si v sobě nesla. I to popisuju v knize plus dávám doporučení, na co si dát pozor a co si vzít s sebou.
Podělíte se s námi o nějaký zážitek, který jste nepublikovala?
Já v té knize publikovala všechno. Nebylo nic, co bych záměrně vynechala. Přišlo by mi to, jako bych tím kouskem, který bych odstranila, zbořila celý svůj proces uzdravení, který jsem pomaličku, neúnavně, mnohdy přes slzy stesku a bolesti, skrze pochopení a porozumění, nadechnutím a vydechnutím, ve své křehkosti a zranitelnosti, se svou objevenou silou a vírou, s odpuštěním a hlubokým poselstvím, podstupovala a který jsem chtěla později předat dál, což byl také důvod mého zaváhání, když se ozvalo nakladatelství s přáním vydat ji, zda nejdu až moc z kůží na trh. Ale pak jsem si řekla, že i kdybych měla jednoho člověka inspirovat k tomu, aby se nebál žít svůj sen, stojí mi to za to.
Odjakživa si píšete deníky, píšete je i svým synům. Co vás k tomu vede?
Je to určitá vnitřní síla, která mě v tomhle směru žene vpřed. Neumím to asi lépe popsat, je to taková má terapie duše, mé určité vidění světa, pojmenovávání všeho, co cítím, vidím, zodpovězení si svých vnitřních otázek. Nejdříve to byly smyšlené příběhy do ručně vyrobených deníků, bylo mi asi osm let, poté už to byly velice osobní deníky, ve kterých jsem se jako dospívající dívka svěřovala se svými pocity, psala jsem o svých prvních láskách, o svých zklamáních a o hledání sebe sama, což pokračovalo i v dospělosti, dokud nepřišel den, kdy jsme s mužem počali našeho prvního syna.
To začala vznikat série deníků pro Luise a o několik let později i pro Elliota. Věděla jsem tenkrát na sto procent, že jsem otěhotněla a od toho okamžiku jsem už nepustila tužku z ruky a jen jsem psala. Myslela jsem si nejdříve, že se jen vypíšu ze svých emocí, zklidním své těhotenské hormony, srovnám si myšlenky v hlavě, ale ten hnací motor a ta touha psát mi neúnavně den co den strkali deníky před nos a já psala denně, co se událo, kolem nás i uvnitř nás, všechno. Ten hnací motor byl a je zkrátka k nezastavení. Skoro jedenáct let vkuse.
Je to vlastně taková má Terapie Láskou. A pro kluky v budoucnu i dost možná vzácný materiál. Třeba budou jednou psát své paměti, nebo jako já budou mít svého terapeuta a ten v nich najde vše, co potřebuje. (smích) Ale hlavně je to náš příběh. Ode mě pro ně.
Neláká vás tvorba filmového scénáře nebo divadelní hry? Mohla byste spolupracovat i se svým bratrem, režisérem a dramaturgem Zdeňkem Janáčkem.
Zatím neláká. A spolupráce s bratrem proběhla na počátku naší cesty, kdy jsem nastudovali spolu dvě inscenace. První byla hra Švédský stůl od Davida Drábka, kterou jsme nazkoušeli a uvedli coby divadelní nadšenci, tehdy ještě studenti vsetínského gymnázia, ve Valašském Národním Divadle v Karolince. S kamarády jsme trávili léto v našem rodném domě hned naproti divadlu a tak si krátili letní čas tím, co nás bavilo nejvíce. Divadlem. A o pár let později to byla hra Roberto Zucco v tehdejším divadle Hořící žirafy v Olomouci. Byla to krásná práce. Ale jsem ráda, že se bratr o několik let později vydal na jinou cestu. Je velmi citlivý a premiéry hodně prožíval, trochu bych se o něj bála, i když si myslím, že režíroval skvěle a byl by pro divadlo jistě velkým přínosem.
Byl to váš starší bratr, který vás motivoval k vaší dnešní profesi?
Nebyl, já chtěla být herečkou od první chvíle. S nadsázkou říkám, že je to asi tím, že jsem se už z kolébky dívala na divadlo, svůj pokojíček jsem měla přímo naproti divadlu v Karolince. Nyní náš rodný dům mohou návštěvníci využít k ubytování, máma ho vede jako rodinný Penzion U Bečvy a je velmi oblíbený.
Ve školce a na základní škole jsem pak hodně hrála ve třídě pro kamarády etudy na různá témata, hrála jsem i loutkové divadlo, chodila na recitační soutěže a ve všem jsem pokračovala i na gymnáziu ve Vsetíně, na který jsem šla víceméně na přání svých rodičů. Moc se jim má vysněná profese herečky nelíbila a báli se, že se neuživím. A tak si tajně přáli, abych poté pokračovala na vysokou školu a měla tzv. normální povolání. Ale na gymplu jsem trpěla jako kůň a zachraňoval mě dramatický kroužek a letní divadelní pobyty na Jiráskově Hronově, kam jezdil i můj bratr, který tam navštěvoval seminář Petra Lébla.
Vzniklo mezi nimi velmi krásné přátelství, díky kterému jsme pak jezdili za ním každý měsíc na víkend do Divadla Na Zábradlí. Tam jsme spali na půdě, kde později vzniklo zázemí pro kostýmní výtvarnici Kateřinu a zkušebna. Chodili jsme na všechny Petrovi inscenace i několikrát za sebou a měli možnost být také u jeho zkoušek. Na Zábradlí jsme se seznámili i s J. A. Pitinským, který mě později připravoval na přijímačky na DAMU, ale skončila jsem v posledním kole. Každopádně tyhle zkušenosti byly ve finále mou největší divadelní školou. Byli jsme tam naposledy 14 dní před onou tragickou událostí. Nikdy na tohle období nezapomenu.
Po gymplu jsem hostovala v několika představeních v Městském divadle ve Zlíně a zároveň tam studovala soukromou hereckou školu. V roce 2003 jsem dostala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě, kde mou největší srdcovkou bylo nastudování divadelní hry Panočka s ruským režisérem Sergejem Fedotovem, ve které jsem hrála Panočku a která získala krásné ocenění. Byli jsme s ní i u Sergeje v divadle v Permu. V roce 2006 jsem odešla na volnou nohu do Prahy a to už začala seriálová éra.
S legendárním režisérem jste si byla blízká, utkvěla vám v paměti nějaká jeho rada, kterou vám dal?
Petr neradil. Ale inspiroval tím, jaký byl, jak se choval, jak působil, jak přistupoval ke svým hercům a k inscenacím, které režíroval. Byl to velmi křehký, citlivý, emotivní člověk s nepopsatelným talentem a představivostí. Zbožňoval i sebemenší detaily. Vše měl zpracované tak, že i když jsem jeho hru viděla snad po dvacáté, vždy jsem objevila něco nového. Bylo tam tolik skrytých významů. Vkládal do nich svůj osobitý laskavý humor. Nikdy nepřestaly nudit. Miloval divadlo a vše s ním spojené. A hlavně miloval lidi v něm a ke všem choval úctu. Vážil si jich. Ta jeho láska a pokora mi v srdci asi utkvěla nejvíce. Jsem za tohle období nesmírně vděčná.
Měla jsem i tu čest vidět při práci pana Pitinského, se kterým jsem později spolupracovala ve Zlíně na inscenaci Hotel Viktorie, a pana Jiřího Ornesta, který byl nejen fantastický režisér, ale i dokonalý herec s okouzlujícím humorem. Neskutečný. Tohle všechno bylo právě to, proč jsem chtěla dělat divadlo.
Jak jste vnímala jeho odchod? Měla jste pochopení pro jeho rozhodnutí?
Bylo to pro všechny nesmírně bolestné. Ale nešlo jinak, než jeho rozhodnutí respektovat. Pamatuji si, jak jsme za tmy odjížděli ze Vsetína na jeho pohřeb. Hustě sněžilo. Bylo zvláštní ticho. A ve vlaku zima. S bráchou jsme mlčeli. Myslím, že pro něj to byla mnohem silnější rána. Podle mě ten smutek v srdci zůstal v každém z nás, kdo ho znal. Nešlo ho nemilovat.
Napadá vás, který současný režisér by mohl být alespoň zlehka pokračovatelem Petra Lébla?
Možná někde je, ale já ho nepoznala. V Divadle Na Zábradlí jsem už také mnoho let nebyla. Ale kéž by někdo takový byl. Troufám si však říci, že právě můj brácha s ním měl mnoho společného. Proto si tak rozuměli, měli se rádi a měli spolu i nějaké pracovní plány. Bratra měli rádi i všichni v divadle, se kterým byl poté ještě nějakou dobu spjat.
Kvůli mateřské dovolené jste dala herectví na nějaký čas takříkajíc k ledu.
Ano. Pokud děláte herectví naplno, znamená to, že jste většinu času mimo domov. Dopoledne zkoušíte, večer hrajete, mezitím třeba točíte. A tak řešíte chůvu. Já svým dětem chtěla předat nejvíc, co jen můžu, v období, kdy je pro ně středobodem všeho máma, než na ně začne působit školka a škola, kamarádi, učitelé. Chtěla jsem být pro ně mámou, o kterou se můžou opřít, kdykoli potřebují, u které mají náruč neustále otevřenou, která nikam nemizí, mluvit s nimi, respektovat je a uznávat jejich emoce, pomáhat jim v poznávání světa, přála jsem si, aby se cítili bezpečně a zároveň se nebáli jít si za svým snem. Neuměla jsem od nich odcházet a tohle všechno nechat na cizí osobě.
Proto jsem se rozhodla nechat si jen minimum a být tady hlavně pro své syny. Jsem moc ráda, že jsem si to mohla a stále můžu dovolit. A také za to, že pokud bylo třeba hlídání, zůstalo to v rámci rodiny. Velkou oporou mi je jejich táta a s láskou svou vlastní nám pomáhají i obě babičky. Za to jsem jim vděčná, protože vidím, jak je to pro kluky důležité. Také mají oba dědy, což je taky fajn.
Zůstalo mi tedy hlavně divadlo Studio DVA, kde hraji nyní Brouka v hlavě, předtím to byly ještě jiné inscenace, ale ty se už derniérovaly a nic nového jsem nechtěla kvůli již zmiňovanému důvodu. Elliot ale bude mít brzy tři roky, tak je možné, že s nastupující školkou opět naskočím do celého procesu. Také jsem dotáčela několik seriálů. Takže jsem neztratila kontakt se svým profesním světem. Miluju ho, baví mě a mám moc ráda své kolegy, se kterými se při práci potkávám, je to příjemná změna a dobití mých baterek. Ale i tak jsem nečině nezůstala, věnovala jsem se jen jiným věcem. Bylo to psaní deníků a knih, dovolila jsem si podniknout poutní cesty a také jsem podporovala různé projekty během těch deseti let, co jsem mámou.
Michal Škrabák, Kristýna Janáčková a jejich synové Elliot Oliver a Luis Frederik (2023)
Jak vnímají synové vaší profesi? Poznávají vás na obrazovce? Komentují to nějak?
Elliot to zatím nikterak nevnímá. Ale když mě někde zahlédne, v televizi, v časopise, pozná mě a nadšeně vykřikuje: Maminka! Ale záhy zdůrazňuje: Moje maminka! Aby bylo jasno a nikdo mu mě nevzal. Luis ano, ten už ví. Viděl mě v divadle i v seriálech. I v pohádkách.
Se mnou také točil film Jako letní sníh, byl o životě Jana Ámose Komenského. Hrál mu tam syna a já jsem byla jeho macecha, třetí žena Komenského, kterého hrál David Švehlík. Překvapil mě, jak byl Luis disciplinovaný, uvolněný, přirozený, jak vše chápal a dokonce režisérovi i sám nabízel možnosti, jak co zahrát. Když pak ale dostal nabídku hrát v seriálech s díky odmítl, že ho to zas tolik nebaví. Myslím ale, že je na mě pyšný, co ho zajímá, na to se zeptá, ale nijak víc to asi neprožívá.
Projevují se u synů už umělecké geny?
S Luisem jsem hrála divadlo ještě v devátém měsíci těhotenství, byla to inscenace Zdravý nemocný ve Studiu DVA, hrála jsem dceru Karlu Rodenovi, cítila jsem se božsky a kostým umožňoval zakrýt těhotenské bříško, tak jsem si to dovolila. Divadlo i kolegové souhlasili, psal se rok 2014. Jelikož jsem točila i různé rozhovory a chodila na koncerty muže, který měl v té době kapelu, tak v něm ty umělecké vlohy jsou. Je bezprostřední, je to showman, miluje točit videa, ale hlavně od čtyř let tančí hip hop a streetdance, před dvěma lety k tomu přibral breakdance a má v tom neskutečný talent. Doma už má mnoho zlatých medailí, je i mistrem republiky a dostal také křišťálový pohár, tak pevně věřím, že u toho zůstane, i když ho teď baví také karate.
Elliota to asi také nemine. Už ve svých dvou letech dokáže udělat slušné fórky, rád se fotí, je neuvěřitelně pohybově nadaný, sotva začal chodit už dával sám náročné průlezky na hřišti a doma mám pocit, že snad dělá i parkur a napodobuje Luise, kdykoli tančí, takže furt. Taky si umí vydupat to své. Jasně. Je velmi čitelný. A nemá rád, když se s ním nejedná napřímo a fér. Beran, no. Anebo z něj bude cestovatel, či poutník. Jak jsme si Luise přivezli z Egypta, pro něj jsme se rozhodli v Malém Tibetu, kde jsme s mužem byli tři týdny. Je to takový náš malý Buddha. A Luis faraón. (smích)
O partnerovi Michalu Škrabákovi mluvíte i píšete ve své knize jako o spřízněné duši. Jak jste se vlastně poznali?
Nevím, který jiný muž by mě bez mrknutí oka a zcela ihned podpořil jít poutní cestu do Santiaga, když jsme měli tříleté dítě a on vlastní práci. Ale věděl, že to potřebuji a že je to důležité nejen pro mě, ale i pro ně. Na mé cestě mě podporuje neustále a za to jsem mu vděčná. Je to zároveň muž, se kterým sdílíme stejný pohled na svět a vidíme i tam, kde se to pro některé teprve otevírá. Také mě dokáže hezky snést na zem, když se až moc vznáším, nebo když se naplno projevuje má přecitlivělost.
Poznali jsme se před 14 lety. Oba jsme žili divoký umělecký život. Byl se se svým tehdejším kamarádem na jedné akci, kde jsem byla modelkou a už na mě nezapomněl. Já jsem ještě odletěla se svými tehdejšími kamarádkami do Anglie a po návratu jsme se potkali a už spolu zůstali, i když jsme si prošli několika karamboly a krizemi. Něco nás silně drželo u sebe a možná díky tomu jsme právě tam, kde jsme a je nám hezky.
Svatbu nechystáte? A co se týká potomků, dva vám stačí?
Pro mě svatba nikdy nebyla na prvním místě, protože na mě vždy působila majetnicky. Ctím partnerský život v jeho svobodné vůli, s vírou, že si lidé přeci nepatří, nejsou ničí majetek. Když se dva rozhodnou spolu být, jsou spolu, protože spolu chtějí být, protože se milují z čisté lásky a respektují se takoví, jací jsou, jsou spolu, protože si předávají právě to, co potřebují, protože spolu chtějí sdílet své cesty. A když to pomine, jdou dál. Mít kroužek na prstě už pro mě značí pozor, už někomu patřím, už si mě někdo vzal, o převzetí příjmení nemluvě. Takže si ji momentálně neumím moc představit, i když si to společnost žádá a od párů se to očekává. Navíc slovo manžel a manželka mi nezní nikterak malebně. Ale to je jen můj subjektivní pocit.
Co se týká dětí. Milovala jsem těhotenství. U obou synů. Bylo přenádherné. I oba porody, i když nebyly zcela vysněné, byly nezapomenutelné. Šestinedělí byla slušná emoční jízda. Vůbec mateřství jako takové je dar z nebes a já si všeho na maximum užívám a jsem vděčná, že mám dva nádherné a zdravé kluky. A tím bych skončila. S Michalem jsme dva, když je třeba, každý obejme jednoho, věnujeme se jim naplno. Dohromady i zvlášť. Máme dvě silné paže pro pevné obejmutí těch našich lásek.
Nevím, jak bychom pojali třetí dítě. Navíc ten strach o ně je obrovský. Také si nemůžu vynachválit mezi nimi sedmiletý rozdíl. Oběma jsem se tak mohla plně věnovat a neodbíhat od nich, nebýt strhaná a mít chvilku na sebe, užívat si je, protože ten čas tak rychle letí. Obzvláště dnes. To vše bych už třetímu nedokázala dát, což by mi srdce trhalo na kusy. Proto třetí dítě necítím.
Máte vůbec čas dbát o svou fyzickou, ale i psychickou stránku?
Ano, právě díky tomu, že nemám děti hned po sobě, i když mě nevyžádané rady od toho odrazovaly, abych pak náhodou neměla dva jedináčky. Ze své osobní zkušenosti však můžu zcela upřímně říci, že tomu tak u nás opravdu není, naopak, moji kluci jsou si úžasnými parťáky, milují se a opatrují, takže je to boží.
A já mám ten tolik potřebný a vzácný čas pro sebe. Na hýčkání se. Na své psaní. Na cvičení v milovaném Vacu Opatov, kam chodím devátým rokem, kde se nejvíce věnuju vibrační plošině, vacushape a někdy si dopřeju i zábaly, ale Jíťa tam má mnoho jiných vychytávek na krásná těla. Na online Face Yogu se Simonou Rýdlovou, na kterou jsem nově najela. Krásně mi nastartuje den a vypne mi pleť. Na online angličtinu u jazykové školy Spěváček, kdy si povídám s rodilou mluvčí a piluji to, na co se už tak dlouho chystám a co tolik potřebuji.
Navíc jsem se díky mé knize Z mámy poutníkem propojila s Levandulovým údolím, které do mého života, zdá se, prostupuje víc a víc. Tím, jak jsem spoustu věcí v sobě uzdravila a otevřela oči, cítím něco velkolepého. Taky se mi pročistily vztahy, což je velice povznášející a osvobozující. Vše toxické konečně odešlo a přichází přesně to, o čem si sním. Jsem nejraději doma s rodinou, obklopená milovanou přírodou, kde mám svůj osobní prostor pro vnímání všeho. Nemusím tak nikam utíkat, za což jsem šťastná.
Zároveň se věnuji dětem, muži, se kterým téměř každý podvečer probíráme mimo jiné výchovu našich synů a hledáme nyní také možnosti, jak provést Luise co nejcitlivěji jeho vývojem a školním systémem. Je to období, kdy u něj teď hodně funguje otec v rámci mužské energie a jsem ráda, že i v tomhle jsme s Michalem spřízněné duše. Ale nebylo tomu tak vždy. Museli jsme se oba projít určitou transformací, díky které dokážeme mnohem více pomoci našim dětem na jejich cestě.
Existuje rituál, kterým začínáte, ale i končíte den?
Je to čištění pleti. Ráno propojím ještě s faceyogou, což mě příjemné nabudí, večer používám při odličování a mazání pleti guasha destičku, což mě zase moc hezky zrelaxuje a lépe se mi tak usíná, pokud tedy díky mateřství nedoháním v noci resty, protože bývají samozřejmě i takové dny, kdy nestíhám nic a neudělám nic.
