O jakých zbraních pro českou armádu mohla Černochová jednat v USA

Samozřejmě se nedá očekávat, že by ministryně z jednání s Američany přivezla nějaké hotové, nebo předdomluvené kontrakty, k tomu přeci jen nemá pravomoc, takto zásadní věci řeší vláda jako celek. Z letmých náznaků však můžeme dedukovat, na jaké zbraňové systémy se zaměřila a o jakých můžeme hovořit jako o těch, po kterých se naši politici budou shánět v USA.

V přístupu k nákupu zbraní pro naši armádu se často střetávají čtyři základní proudy. Jeden prosazuje co největší zapojení českého průmyslu, který však dnes zejména reexportuje zbraně vyrobené jinde a po sofistikovanějších systémech je tak zpravidla nutné se poohlížet jinde. Druhou tradiční linií je úzká spolupráce s Izraele, který nám však často nabízí vzhledem k našim ekonomickým možnostem zbraně nižší kategorie. Existuje také část politické reprezentace, která razí důslednou evropskou spolupráci, i tu však omezuje nedostatek všech typů zbraní. Jistotou, pokud jde o vojenský import, tak zůstávají zejména Spojené státy.

Bojové letouny

Letouny Gripen odlétají z mateřské čáslavské základny na čtyřměsíční misi v Pobaltí

Páteří českého vojenského letectva je v současné době bojový letoun JAS 39 Gripen. Letectvo jej pouze pronajímá od Švédska, přičemž pronájem končí v roce 2027. Pokud ministryně Černochová jednala ve Spojených státech i o tomto chystaném tendru, mohly přijít na přetřes reálně všehovšudy čtyři letouny.

Prvním z nich je dvoumotorový F/A-18 E/F Super Hornet. Už v tendru před dvaceti lety se uvažovalo prakticky o verzích toho letounu C/D, ty se však už nevyrábějí, proto by se muselo jednat o výkonnější verze E/F. Hornet je sice původně letoun určený pro americké námořnictvo, má však dlouhou historii služby i v klasických letectvech, v Evropě ho využívaly zejména Finsko, Švýcarsko nebo Španělsko.

Letoun F-18 Finských obranných sil

Dalším by teoreticky mohl být Boeing F-15 Eagle v jedné z moderních verzí. Nejmodernější exportní variantou je F-15QA pro Katar, na které inženýři z Boeingu postavili poslední modernizaci F-15EX, kterou nakupuje i samo americké ministerstvo obrany.

Třetím do party je slavný letoun F-16 Fighting Falcon. Tohoto typu bylo vyrobeno na západní poměry neuvěřitelných více než 4 500 kusů a jakkoli je v řadě zemí pomalu vyměňován za letoun 5. generace F-35, stále se vyrábí a stále na něj přichází objednávky. Z bývalých členů Varšavské smlouvy jej provozuje Polsko, které po roce 2006 nakoupilo celkem 48 kusů varianty F-16C/D Block 52+ a spekuluje se o tom, že bude nakupovat další. Starší olétané varianty provozuje také Rumunsko, nové verze nakupuje Bulharsko a Slovensko.

Významným uživatelem typu F-16 se v posledních letech stalo Polsko, které po roce 2006 odebralo 48 letounů verze Block 52+ (16 dvoumístných F-16D a 32 jednomístných F-16C). Později je následovala objednávka 32 kusů nejmodernějších letounů F-35A. Provozovatelem F-16 v nejmodernější verzi Block 70 se stane od roku 2022 také Slovenská republika.

Zatímco první dva dvoumotorové typy jsou pro službu v českém letectvu zřejmě příliš výkonné a v Evropě je prakticky nikdo neprovozuje, u F-16 se celá odborná veřejnost shoduje, že její výkony nejsou o tolik vyšší než u letounů, které již nyní letectvo provozuje, a proto by se nevyplatilo pro tento typ přebudovávat celou infrastrukturu bojového letectva.

Pokud se ve Washingtonu tedy jednalo o letounech, bylo to bezpochyby o stroji zbrojovky Lockheed Martin s označením F-35 Lightning II, který sami piloti přezdívají „Panther“. Je to první exportované bojové letadlo 5. generace, které vznikalo s maximálním důrazem na obtížnou zjistitelnost ve všech spektrech, zejména na potlačení zjistitelnosti radarem. Letoun nese mimořádně výkonný radiolokátor AN/APG-81 s elektronickým vychylováním paprsku a spolu s ním soustavu elektrooptických čidel AN/AAQ-37 rozprostřených po celém obvodu letounu, jejichž data jsou fúzována do přilbového zaměřovače přímo před pilotovy oči.

Velkou předností a zároveň velkou bolestí letounu F-35 je pohonná jednotka Pratt & Whitney F135, s maximálním tahem 190 kN (kilonewtonů) nejvýkonnější motor, který byl kdy nainstalován do stíhacího letounu. Je to sice technicky skvělé dílo, které však v předchozích letech znehodnocovala nízká provozuschopnost, kvůli které Američané uvažují, že v příštích letech pro F-35 vyvinou úplně novou pohonnou jednotku.

Letoun F-35 Lightning II italských vzdušných sil na Dnech NATO v Ostravě

Velkou potíží letounu F-35 je cena a provozní náklady. Již dříve se objevily spekulace o tom, že by Armáda České republiky mohla poptávat až 40 kusů tohoto letounu, reálnější je však 24, který koneckonců sama ministryně zmínila (bez určení typu). Když si započítáme všechny nutné systémy, které by bylo s letounem potřeba nakoupit, vychází jedno letadlo zhruba na 150 milionů dolarů. K této částce docházíme po podrobném studiu kontraktů na tento letoun z Finska, Švýcarska nebo Polska.

Čtyřiadvacet českých F-35 by tedy stálo zhruba 84 miliard korun, a to bez výzbroje a nákladů na změnu infrastruktury. S těmito náklady se můžeme přehoupnout i přes magickou hranici 100 miliard korun. Otázkou k řešení by byla rychlost dodávek. Protože se pro letadla nedávno rozhodlo Švýcarsko, Finsko a Německo a ke stejnému kroku se chystá Kanada, bude muset české letectvo na F-35 léta čekat, případně domluvit převzetí části letounů z výrobních sérií, které byly původně určeny pro americké letectvo. Jisté je, že ministryně chce mít jasno do konce roku.

Bitevní vrtulníky

Bitevník Mi-24/35 české armády

Česká republika provozuje prostřednictvím armádního letectva sovětské vrtulníky Mil Mi-24 a Mi-35. Jde prakticky o jeden a ten samý typ se stejnou výzbrojí, pouze modernizovaný. „Hind“ („laň“), jak se sovětskému vrtulníku na Západě přezdívá, přitom disponuje unikátní schopností nést značné množství výzbroje, a přitom převážet několikačlenný výsadek.

Když se začalo uvažovat o jeho náhradě, zjistila armáda, že na Západě se podobný typ vrtulníku nevyrábí. Po několika veřejných hádkách mezi ministerstvem obrany a vojáky tak nakonec letectvu vytrhla trn z paty společnost Bell, která České republice nabídla kombinaci čistě bitevních vrtulníků AH-1Z Viper a středních transportních vrtulníků UH-1Y Venom, které mají takticky působit spolu a ponechají si tak jak schopnost převážet výsadek, tak provádět údery na pozemní cíle a podporovat bojující jednotky, jak na to armáda byla zvyklá od Mi-24/35.

Zatímco transportních vrtulníků bylo nakoupeno osm, bitevní pouze čtyři, což je počet, který je nejen operačně bezvýznamný, ale který se nevyplatí ani provozovat. Nové vedení ministerstva obrany v této souvislosti dalo jasně najevo, že chce počet objednaných bitevních vrtulníků navýšit. Minimální rozumný počet je dvanáct kusů (tedy dokoupení osmi), optimální by však bylo provozovat alespoň šestnáct kusů.

Vizualizace podoby vrtulníků Viper (v popředí) a Venom v českých barvách

Ministryně Černochová ve Spojených státech jednala i o vrtulnících. Není známo, že by jednání zahrnovalo další venomy, předpokládá se však, že se jistě mluvilo o dalších bitevních AH-1Z. Zajímavou novou informací je, že by Česká republika nemusela objednávat úplně nové stroje, mohla by převzít za sníženou cenu vrtulníky, které si v roce 2015 objednal Pákistán, ale jejichž vývoz později zatrhl prezident Donald Trump. Od té doby všech dvanáct kusů AH-1Z zůstává v USA, devět pečlivě zakonzervovaných v Arizonské poušti na základně Davis-Monthan, zbylé tři jsou neznámo kde. Dvanáct kusů je každopádně rozumný počet, který by současné čtyři rozšířil na šestnáct a umožnil tak bitevnímu vrtulníkovému letectvu fungovat zhruba na úrovni, se kterou funguje v současné době, kdy provozuje 17 kusů Mi-35, z nich 10 aktivně.

Další překvapivou informací z návštěvy ministryně byla možnost, že by Česká republika zaplatila modernizaci některých novějších AH-1W, tedy vrtulníků o generaci starších, které používá americká námořní pěchota. Šlo by v tom případě patrně o vrtulníky s nejmenším náletem. Potěšující každopádně je, že politická reprezentace nehodlá armádě nakupovat tak důležité zbraně, jakými jsou bitevní vrtulníky, v počtech jednotlivých kusů, které nedávají smysl ani ekonomicky, ani vojensky.

Tanky

Tank T-72M4CZ během příprav na Dnech NATO v Ostravě

Třetím velkým okruhem, který byl jistě našimi politiky v čele s ministryní obrany ve Washingtonu probírán, jsou bojové tanky. Naše armáda na začátku roku disponovala 116 kusy tanků T-72 a T-72M4CZ, přičemž třicet z nich bylo modernizovaných a zbytek nemodernizovaných. Aktuální stav není přesně známý, protože není jasné, kolik tanků z České republiky odešlo na Ukrajinu a zejména kolik jich dodali zbrojaři a kolik sama armáda. Ať tak nebo tak, oba typy jsou zastaralé a armáda neplánuje jejich další používání.

Logickým krokem by byl nákup tanků Leopard 2, který vlastní mnoho evropských zemí včetně většiny našich sousedů, Leopard 2 je v Evropě chápán jako standard. Jakékoli další tanky (francouzský Leclerc, turecký Altaj, ruské nebo čínské typy, korejský K2, izraelská Merkava IV, italský Ariete či britský Challenger 2) jsou v našich podmínkách nepravděpodobné.

Nepravděpodobným byl až donedávna také americký tank Abrams, který ve verzi M1A2 používá americká armáda. Jednoduše proto, že žádný jiný evropský stát tento tank nepoužíval. Vše se však mění právě teď, kdy Polsko z USA nakupuje hned 250 kusů těchto strojů. Nemá smysl si zastírat, že je to od Poláků zejména politický nákup, který má prohloubit jejich spojenectví s USA. Polští tankisté si na rozdíl od těch našich totiž nemají nač stěžovat, kromě stovek tanků T-72 několika verzí mají ještě vlastní modernizované PT-91, k nimž již dříve přibyly německé stroje Leopard 2 několika verzí (včetně modernizovaných). Nyní tedy přibude dalších 250 abramsů za cca 4,8 miliardy dolarů.

Původní M1 Abrams z 80. let vážil 54 tun a jeho výzbroj tvořil 105mm kanon M68. Od varianty M1A1 však dostal Abrams nový 120mm kanon s hladkým vývrtem M256, licenční verzi kanónu Rh-120 německé firmy Rheinmetall. Kanón je nabíjen manuálně ze zásobníku, umístěného v zadní části věže. Zásobník je vybaven speciálními panely, které v případě exploze munice usměrňují výbuch ven z vozidla a umožňuje tak posádce přežít i jinak katastrofální poškození tanku.

Americký tank M1A1 Abrams

Nejnovější verze M1 se mohou navíc k původním impozantním hodnotám pasivní ochrany (vylepšené mj. pláty z ochuzeného uranu) chlubit ještě reaktivním pancířem systému TUSK pro boj v zastavěných oblastech, testovány jsou i systémy aktivní ochrany. Hlavní pohonnou jednotkou amerického stroje je turbína Honeywell AGT1500 o síle 1500 koní, propojená s automatickou převodovkou Allison. Díky ní může Abrams uhánět rychlostí až 72 km/h po zpevněném povrchu a 48 km/h v terénu. Mnohem menší hluk plynových turbín v nízkofrekvenčních hladinách způsobuje, že jimi vybavené stroje nejsou na větší vzdálenost na rozdíl od běžných velkoobjemových spalovacích motorů prakticky vůbec slyšet.

Cenou za postupné vylepšování ochrany M1 byl pochopitelně nárůst hmotnosti z 54 až na 62 tun, což se však díky přebytku výkonu a úpravě převodovky na jízdních vlastnostech stroje v podstatě neprojevilo. Po původním tanku M1 a vylepšeném M1A1 byl třetím hlavním (a prozatím posledním) modelem M1A2. Liší se zejména schopnostmi systému řízení palby. Velitel tanku dostal k dispozici systém, který mu umožňuje operovat v režimu tzv. „hunter-killer“, kdy velitel pozoruje bojiště a označuje cíle nezávisle na střelci a hledá nové cíle pomocí pokročilých optických systémů včetně nové nezávislé termokamery, zatímco střelec se může věnovat cíli předešlému

Autor už před časem navrhoval, aby se Česká republika k polskému nákupu připojila. Naše armáda bude podle analýzy tankového vojska, kterou pro ni v roce 2019 zpracoval Vojenský technický ústav pozemního vojska, potřebovat jeden nebo dva prapory, a to ať už všechny ve formě MBT (hlavních bojových tanků), nebo mix s lehkými tanky na podvozku nakupovaných bojových vozidel pěchoty.

Nápady s lehkými tanky zdá se smetly neúspěchy této techniky na Ukrajině, proto stojíme před volbou, zda nakoupit jeden nebo dva prapory. Pokud by naše armáda přešla u tankových jednotek konečně na praporní strukturu NATO, znamenalo by to 44 kusů tanků na jeden prapor, na dva by tedy bylo potřeba 88 kusů. Pokud bychom zůstali u staré sovětské doktríny, šlo by o 31/62 kusů. Za 88 tanků Abrams, které bychom nakoupili spolu s Polskem, bychom zaplatili cca 39 miliard korun.

Na to, jakou techniku nám ministryně obrany v USA domluvila, si ještě počkáme. Jisté je, že řada zbrojních programů, které se chystají, nebo které byly urychleny, ponese významnou stopu amerických výrobců zbraní.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts