„Hlavním kritériem bylo, že uchazeč musí být z jedné z členských zemí Evropské kosmické agentury. A není úplně náhodou, že rozřazení 17 finalistů na profesionální astronauty a záložní astronauty proběhlo těsně po skončení Ministerské rady EU, vrcholné události Evropské kosmické agentury,“ popisuje zákulisí výběru host Rozstřelu.
Vstupní kritéria se týkala především kompetencí. „Vyžadovali vysokoškolské vzdělání, tři roky praxe v kategorii STEM – Science, Technology, Engineering, Mathematics a znalost alespoň svou evropských jazyků,“ vyjmenovává Aleš Svoboda parametry, které na začátku celého procesu splňovalo 22 523 lidí. „Během celého procesu jsem tam potkával lékaře, inženýry a samozřejmě piloty.“
Ti měli podle Aleše Svobody výhodu ve vyšším počtu operačních zkušeností, které se pak do výběrového řízení promítly. „1400 postupujících podstupovalo následně psychologické testování. To bylo rozdělené na dvě části. První část byla zaměřená na kognitivní funkce, to znamená rychlost reakcí, prostorovou představivost, schopnost koncentrace atd. A to se testuje podobně jako při výběru pilotů v armádě. Druhá se týkala schopností pracovat v rámci kolektivu ve stresových situacích. Navíc úkoly byly hodně komplexní a byl na ně poměrně přísný časový limit, takže už tohle samotné ve vás nějakou hladinu stresu vyvolá.“ Vše probíhalo pod dozorem komise složené jak z psychologů, tak i ze současných či bývalých astronautů. „Schopnost pracovat v týmu byla jednou ze stěžejních věcí. Když byl někdo sebelepší v individuálních schopnostech, ale nebyl schopen se zaintegrovat do týmu, do dalších kol neprošel.“
Samozřejmostí byly velmi zevrubné zdravotní testy. „Nehledají ale superzdravého jedince. Podstatné je, aby fyziologické odezvy organismu byly adekvátní,“ upřesňuje major Svoboda.
Poslední stovka už byla hodně kvalitní
„Když děláte výběr z tak velkého čísla, jakmile se dostanete na sto, už to bývají hodně kvalitní adepti ve všech sledovaných oblastech. Pak už asi nejvíc hraje roli nějaký psychologický profil. Můj se jim zřejmě líbil. Myslím, že co se osobnosti týká, jde o to být co nejvíc normální. Nevybočovat do nějakých velkých extrémů – moc velký introvert, moc velký extrovert. A musíte být schopen na sebe vzít jakoukoli roli v týmu,“ vysvětluje Aleš Svoboda svůj názor na to, proč v úzkém výběru uspěl.
Dál už je to hra financí a politiky. „Na ministerské radě, která bezprostředně předcházela finálnímu výběru, se sejdou delegace všech členských zemí a vyjednává se o výši finančních příspěvků na další tříleté období. A tzv. astronautská karta je poměrně silný vyjednávací nástroj. Mít svého astronauta je obrovsky prestižní záležitost. Každá země chce to zastoupení mít a mít ho co nejviditelnější. A tady je logicky velký tlak zemí, které do kosmického programu přispívají obrovskými penězi, aby tam měly své lidi ve stálém týmu. Celý kosmický program se platí z členských příspěvků jednotlivých zemí. Německo, Itálie či Francie tam přispívají řádově úplně jinými penězi než třeba my nebo Rakousko, takže mají i jinou vyjednávací pozici,“ vysvětluje host Rozstřelu.
Major Svoboda je s výsledkem i tak spokojen. „Pro mě je to win win situace. Můžu zůstat u armády, u letectva a dál se věnovat poměrně zajímavým programům. Přitom, pokud bude politická vůle uskutečnit národní kosmickou misi, tak jsem ten, kdo se jí bude účastnit.“
Bezpečnost astronautů na škále 1 až 10?
V porovnání s minulým stoletím je podle majora Svobody bezpečnost současných astronautů na škále 1 až 10 jednoznačně deset. „Každý systém, každá komponenta je několikrát zálohovaná. Říká se tomu teorie švýcarského sýra. Představte si plátky s dírami. Princip je takový, že aby se něco muselo pokazit, musí to projít dírou v plátku. Když se těch plátků na sebe naskládá víc, tak šance, že něco projde, je výrazně menší. Podle tohoto principu se designuje nejen technický koncept jakéhokoliv leteckého či kosmického prostředku, ale i všech opatření. Cílem je, aby tam bylo naskládáno těch plátků co nejvíc,“ vysvětluje Aleš Svoboda princip současného bezpečnostního přístupu.
V F-35 o protivníkovi víte dříve, než on o vás
Major Svoboda je součástí integrovaného pracovního týmu taktického letectva a také projektového týmu pro případné pořízení a zavedení letadel F-35. To znamená, že byl zapojen do analýzy operačního použití, v rámci které absolvoval mimo jiné týdenní stáž ve Spojených státech. „Když jdu plnit nějaký taktický či bojový úkol, je pro mě jako pro pilota rozhodující výhoda v situačním povědomí a rozhodovacím procesu, kterou F-35 poskytují. Mám k dispozici maximum informací o tom, co se děje okolo mě a zároveň ten systém znemožňuje protivníkovi, aby on tyto informace měl o mně. Je to tak, že ve chvíli, kdy o svém protivníkovi víte skoro všechno, on pravděpodobně ještě ani neví, že tam vůbec jste.“ Přeškolení z letounu Gripen na F-35 trvá podle majora Svobody zhruba půl roku.
V Rozstřelu dále Aleš Svoboda detailněji rozebírá letecký výcvik na gripenech i na F-35 a v souvislosti se snahou Ukrajiny získat letouny F-16 srovnává přeškolování pilotů z gripenů a z letounů Mig. V závěru také odpovídá na otázku, zda by byl schopen bez přípravy pilotovat letoun z dob 2. světové války.
