Aktualizace: 9.07.2024 12:11
Londýn – Překvapivý výsledek nedělních voleb ve Francii vyvolal ve světě úlevu, ale riskantní hra prezidenta Emmanuela Macrona oslabila jeho i Evropu, píše v komentáři pro deník The Guardian britský historik Timothy Garton Ash.
Pro Evropu to byl dobrý týden. Pro Evropu to byl špatný týden. Dobrý proto, že Británie má nyní silnou a stabilní centristickou vládu, která chce obnovit vztahy s Evropskou unií, a protože voliči ve Francii se sjednotili, aby zabránili nástupu krajně pravicového Národního sdružení (RN) k moci. Špatný proto, že Francii zřejmě čeká období slabé, nestabilní a rozdělené vlády, která bude brzdit celou EU. A to v klíčovém roce pro náš světadíl, kdy (ruský prezident) Vladimir Putin stále drtí Ukrajinu a Donald Trump se pravděpodobně opět stane prezidentem USA, pokud Joe Biden neodstoupí, což by měl.
Začněme dobrými zprávami, než opět propadneme depresi. Británie má zodpovědnou, pragmatickou vládu levého středu, zvolenou až na pět let. V jejím čele stojí bývalý právník zabývající se lidskými právy, který je odhodlán bránit právní stát doma i na mezinárodní úrovni. Zastává rozumnou kombinaci tržního hospodářství, státních zásahů a sociální spravedlnosti. Důrazně podporuje Ukrajinu a je odhodlán usilovat o dobré vztahy s ostatními evropskými zeměmi.
Ve skutečnosti postoj britské vlády odpovídá hodnotám proklamovaným v článku 2 Smlouvy o Evropské unii mnohem lépe než postoj vlády členského státu EU, Maďarska, jehož antiliberální nacionalistický vůdce Viktor Orbán zasedá v Moskvě s Putinem, aby zjistili, jak mohou Ukrajinu donutit ke kapitulaci ve jménu „míru“.
Je v tom ale jeden háček. Pokud jste si zatím nevšimli, tak Británie už není členem hlavního politického a hospodářského společenství Evropy. Nový britský ministr zahraničí David Lammy během několika dní ve funkci navštívil své protějšky v Německu, Polsku a Švédsku a důrazně a výmluvně volal po „resetu“, „novém začátku“ a „úzkém partnerství“ s EU a jednotlivými evropskými zeměmi. Nový ministr obrany John Healey zase spěchal do Oděsy na jednání se svým ukrajinským protějškem.
Británie navrhuje nový bezpečnostní pakt s EU, který by měl v mnoha oblastech navázat užší spolupráci. V Berlíně, Paříži, Varšavě a dalších evropských hlavních městech byla vyjádřena spousta dobré vůle. Skutečnost, že Spojené království je pro EU právně jen další „třetí zemí“ však znamená, že proces vyjednávání o těchto nových, užších vztazích bude komplikovaný. Různí národní, stranicko-političtí či byrokratičtí hráči uvnitř EU navíc mají možnost jednání blokovat či vetovat.
Existují také meze, které Starmer nesmí překročit. Ve snaze přilákat probrexitové voliče zpět k labouristům slíbil, že se Británie nevrátí k celní unii s EU, nezavede jednotný trh ani svobodu pohybu, což značně zmenšuje jeho manévrovací prostor stran ekonomiky.
Britská politika se přitom neliší od té v kontinentální Evropě tak, jak se na první pohled zdá. Klíčovým důvodem rozsahu vítězství labouristů bylo, že pravicové hlasy se rozdělily mezi konzervativce a stranu Reform UK Nigela Farage. Ta je britskou, či přesněji anglickou obdobou RN Marine Le Penové, Alternativy pro Německo (AfD) či italských Bratrů Itálie, které si dělají z přistěhovalců obětní beránky pro mnoho témat. Farage získal ve volbách 14 procent, konzervativci 24 procent. Nacionalistické populistické nálady na obou stranách Lamanšského průlivu a sílící krajní pravice budou komplikovat restart vzájemných vztahů.
Zprávy z Londýna jsou přesto o něco povzbudivější než ty z Paříže. I kosmonaut na oběžné dráze musel slyšet úlevný výdech po oznámení výsledků ve Francii, když se ukázalo, že RN nezopakuje svůj velkolepý úspěch z prvního kola. Tím však dobré zprávy končí. Jestliže v Británii bylo cílem hlasování především vykopnout konzervativce, ve Francii to bylo udržet RN co nejdál od moci, ale nešlo o to k ní vyslat někoho konkrétního.
Výsledkem je parlament rozdělený mezi tři hlavní skupiny, z nichž žádná nemá sama většinu: narychlo sestavená Nová lidová fronta (NFP), což je volná koalice čtyř velmi odlišných stran, včetně euroskeptické a populistické Nepodrobené Francie; dále pak Macronovo centristické Spolu, které vlastně není stranou a velmi disciplinovaná strana RN.
Všechny diskutované varianty nové vlády budou pravděpodobně nestabilní a rozhádané. Země má prudce rostoucí státní dluh a velký rozpočtový deficit. Expanzivní výdajové plány NFP by navíc mohly vyvolat hněv dluhopisových trhů a potíže eurozóny. Podle ústavy prezident nemůže nové volby vypsat dříve než za rok a RN se v opozici může v klidu připravovat na prezidentské volby v roce 2027, do nichž vyšle Le Penovou nebo Jordana Bardellu.
V součtu je možné říct, že zatímco Británie má silnou vládu, ale slabou pozici v Evropě, Francie bude mít silnou pozici v Evropě, ale slabou vládu.
Macronova autorita a vliv jsou značně oslabeny a stalo se to výhradně jeho vlastní vinou. Bývalý britský premiér Rishi Sunak volby sice vyhlásil brzy, ale stejně by tak musel učinit nejpozději do konce roku. Osud konzervativců po 14 letech u moci, během nichž napáchali mnoho škod, byl jasný. Naproti tomu Macron a jeho centristické hnutí měli v parlamentu relativní většinu a poslancům i prezidentovi končil mandát až v roce 2027.
Vzpomínám si, jak jsem Macrona sledoval v Normandii při výročí vylodění 6. června a říkal jsem si: „To je muž, který podlehl pýše.“ Jen o tři dny později tento „jupiterský“ prezident unáhleně a melodramaticky vyhlásil předčasné parlamentní volby, čímž projevil onu obzvlášť zhoubnou formu hlouposti, kterou bohužel sdílí s některými elitními britskými zastánci brexitu: hloupost vzdělaných a inteligentních lidí. V důsledku toho se z Jupitera stal Ikarus. Chtěl vyjasnit politickou situaci, ale dosáhl pravého opaku.
Tragédií pro celou Evropu je, že Macron byl zároveň nejmocnějším zastáncem toho, co my Evropané v přehřívajícím se světě rozervaném mezi Putinem, Trumpem a (čínským prezidentem) Si Ťin-pchingem naléhavě potřebujeme: více jednoty, více soudržnosti, více moci. Macron mluvil o mocné Evropě. V poslední době byl navíc nejvlivnějším západoevropským hlasem volajícím po větší podpoře Ukrajiny, jejíž osud visí na vlásku. Ještě před několika týdny nás Macron varoval, že „Evropa je smrtelná“. Nyní pošetilým a pyšným činem vrazil nůž do zad sobě i celé Evropě.
