Aktual.: 29.09.2026 20:16
Praha – Výročí 125 let od narození jediného československého a českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta dnes v rezidenci pražského primátora připomněla recitace jeho básní a hudba. Komponovaný večer připravili tvůrci a protagonisté dokumentu scenáristy a režiséra Pavla Štingla Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí. Básníkova vnučka Klára Seifertová Štinglovi poděkovala za práci, která věrně zobrazuje jejího dědečka. Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze, zemřel tam 10. ledna 1986.
Co by si básník přál k narozeninám v mladém věku, může podle jeho vnučky kdokoli vyčíst z jeho sbírek. „Ve věku, kdy bydlel na Břevnově, by si určitě přál setkat se se svými kamarády, kteří ho opustili dříve, než by si přál. V té době už se cítil osamocen a moc mu to chybělo,“ řekla Seifertová.
Poděkovala Štinglovi z pokoru a preciznost, s jakou přistoupil k dokumentu, který dnes pozvaní mohli vidět. Štingl na filmu s kolegy pracoval pět let. Dnes řekl, že ho velmi potěšilo, když Seifertová po zhlédnutí filmu řekla: „Ano, to je můj dědeček.“
Dokument využívá autentické materiály, z části je ovšem hraný. Vedle průvodců, jimiž jsou David Vávra, Jan Slovák a Vít Malota, v něm účinkují ochotníci z řad studentů pražského Gymnázia Přírodní škol. Ti v dnešním večeru, moderovaném Táňou Medveckou, recitovali Seifertovy básně.
Medvecká má Seifertův podpis na programu k představení z roku 1969, kdy tančila Viktorku z jeho Písně o Viktorce. „Mám tam napsáno: Srdečně Jaroslav Seifert. A vedle něj Smrkovský. Byl rok 1969,“ řekla Medvecká. Píseň o Viktorce Seifert napsal v roce 1950 ke 130. výročí narození Boženy Němcové.
Seifert patřil v roce 1920 mezi zakladatele levicového uměleckého svazu Devětsil. Když v roce 1929 podepsal manifest sedmi spisovatelů dělníkům proti novému kurzu KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, byl s dalšími signatáři ze strany vyloučen. Po druhé světové válce se cítil být sociálním demokratem.
Za komunistického režimu se dočkal dvojího zákazu publikování. Poprvé v roce 1956, když se postavil na obranu vězněných spisovatelů, podruhé pak za normalizace, když protestoval proti okupaci Československa v roce 1968. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Nobelovu cenu obdržel v roce 1984, převzala ji v zastoupení jeho dcera Jana.
Rozsáhlá tvorba prošla od proletářského mládí silným poetistickým obdobím k písňové formě a později k sugestivnímu volnému verši. Jde o tři desítky básnických sbírek. Své vzpomínky vylíčil v próze Všecky krásy světa, která nejprve vyšla v roce 1981 v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers, poté s úpravami také v Československém spisovateli.
Film nazvaný Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí do kin uvede 7. ledna 2027 společnost Pilot Film. Devadesátiminutový film podle tvůrců znovuobjevuje Seiferta, přístupnou formou i pro mladé lidi a přes další osobnosti podává také mimořádný obraz celého 20. století. Účinkuje v něm i básníkova vnučka Klára.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}