Když se pár, který má dítě, rozejde či rozvede, není to vlastně tak docela definitivní. Společný potomek je totiž bude i nadále spojovat. Budou spolu muset komunikovat, dohodnout se, jak se o dítě budou starat. Zda zůstane s matkou a s tatínkem se bude vídat třeba jednou za čtrnáct dní o víkendu nebo k tomu přidají ještě nějaké odpoledne v týdnu, nebo třeba zvolí nejčastější typ péče, a to střídavou péči. A také bude nutné řešit výživné.
I když pozor, vyživovací povinnost není zcela automatická, jak si většinou lidé myslí. Pokud by dítě vlastnilo nějaký majetek (například z dědictví po prarodičích), z něhož by mu plynuly dostatečné příjmy, tak by na výživné nárok mít nemuselo. „Podmínkou pro vyživovací povinnost k dítěti je totiž neschopnost dítěte živit se samo, tedy tzv. stav odkázanosti na výživu,“ říká Hynek Brož, vedoucí advokát rodinného práva v kanceláři Sedlakova Legal.
A týká se tedy nejenom nezletilých dětí, ale i těch dospělých, které například studují, nebo mají nějakou zdravotní indispozici, která jim nedovoluje pracovat. Rozdíl je pouze v tom, že za nezletilé děti vše vyřizuje rodič a peníze také chodí na jeho účet (ale výživné patří dítěti), to dospělé už si vše komunikuje samo a peníze také chodí na jeho účet.
I dohodu rodičů by měl stvrdit soud
Ideální samozřejmě je, pokud se rodiče na výživném dokážou domluvit sami. „I v tomto případě je však vhodné předložit tuto dohodu soudu ke schválení v podobě rozsudku,“ doporučuje Brož. Jen tak totiž bude mít rodič, který má nezletilé dítě v péči jistotu, že druhý rodič bude muset výživné platit. A pokud platit nebude, bude mít v ruce rozsudek (exekuční titul) pro vymáhání výživného například exekutorem. „Zde je však nutné upozornit, že soud není dohodou rodičů vázán a může dokonce rozhodnout, že výživné má být vyšší, než které si rodiče určili sami. Ale to bývá v praxi spíše výjimkou,“ vysvětluje Brož.
Výše výživného co hraje roli?
Jestliže se rodiče nejsou schopni dohodnout sami, nezbude nic jiného než se obrátit na soud, aby poměry upravil. Zajímat ho přitom nebudou jen příjmy rodiče, který by měl alimenty platit, ale situace rodiny komplexně. „V řízení bude soud zjišťovat odůvodněné potřeby dítěte a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče,“ popisuje Brož. Například tak soud vezme v potaz, že rodič je vystudovaný lékař (a mohl by vydělávat tomu odpovídající peníze), ale tuto profesi bez spravedlivých důvodů (např. nikoliv z důvodu zdravotní indispozice) nevykonává a věnuje se jiné, méně výdělečné profesi. A přičte mu to k tíži.
Dále pak zákon stanoví, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Právě proto soud nezajímá jen příjem rodiče (mzda/plat/odměna), ale veškeré majetkové poměry – vlastnictví nemovitostí, aut, příjmy z nájmu a podobně. „V konečném důsledku tak rodič, který má malý příjem z práce nebo jiné výdělečné činnosti, ale má velký majetek, může hradit velmi vysoké výživné. Z praxe máme s tímto dobré zkušenosti,“ konstatuje Brož. Jedním dechem ale dodává, že je potřeba soud na toto navést, i když je jeho zákonná povinnost zkoumat majetkové poměry rodičů. Sám soud má totiž jen omezené možnosti, jak majetkové poměry, resp. skutečnou životní úroveň rodiče v rámci soudního řízení zjistit.
Práci na černo soudu zkuste dokladovat
V praxi totiž bývá v mnoha případech problémem tzv. práce na černo. Tedy fakt, že povinný rodič pracuje tzv. na černo. Nebo je živnostník, který si za práci nechává platit „na ruku“ bez dokladů a část příjmů tak zkrátka „nepřiznává“. „V tomto případě se jedná o velmi složitou situaci, neboť soud sám zjišťuje majetkové poměry zejména pomocí finančního úřadu, tedy z daňových přiznání, sleduje sociální dávky, zajímat ho bude také výpis z katastru nemovitostí, výpis z registru vozidel a podobně,“ vysvětluje advokát Brož. O „černém příjmu“ vědět nemusí, soud sám ho nemá, jak zjistit.
„V takové situaci bych doporučil, aby soudu byly předloženy například doklady o drahé dovolené, fotografie vybavení domácnosti, kde může být například dražší elektronika. Soud bude následně zjišťovat, z čeho toto bylo s ohledem na nízké tvrzené příjmy hrazeno,“ uvedl Brož.
Poukázat lze i na majetek ve firmě
Komplikovanější může být určení skutečné životní úrovně také u podnikatelů-majitelů firem. V tomto případě totiž mnohdy bývá část majetku „napsaná na firmu“, třeba luxusní auto, které ale takový rodič využívá vedle práce standardně také k soukromým účelům. Nebo třeba dům, kde je sice sídlo firmy, ale reálně tam rovněž bydlí. Výjimkou nejsou ani dovolené, které se oficiálně tváří jako pracovní cesty. „I na toto lze v rámci soudního řízení poukazovat, soudy s tím umí dobře pracovat,“ říká Brož.
„Nicméně je potřebné si uvědomit, že takový rodič bude s největší pravděpodobností i vlastníkem obchodního podílu v dané společnosti. Tedy soud by měl případně zkoumat hodnotu této společnosti.“ Přesto lze podle něj druhému rodiči (častěji v těchto případech matce) doporučit, aby pořizovala fotodokumentaci tohoto majetku, i když je „psaný“ na společnost, popřípadě fotky z luxusní dovolené, aby soud měl možnost seznámit se s faktickou životní úroveň druhé rodiče (častěji v těchto případech otce), klást mu ohledně tohoto majetku otázky a zohlednit tuto skutečnost v rámci výše výživného.
Dodejme, že zákon také umožňuje soudu, pokud rodič, který má výživné platit, neprokáže své majetkové poměry, aby jako jeho průměrný měsíční příjem vzal pětadvacetinásobek částky životního minima. „Nelze opomenout ani to, že soud může také podat i podnět na příslušný finanční úřad, aby provedl daňovou kontrolu,“ dodává advokát.
Jak to funguje v praxi
Jak velké konkrétně výživné soud stanoví nelze nijak obecně říci. V každém případě je výživné jiné, existují pouze tzv. doporučující tabulky, ze kterých soudy orientačně vycházejí. Ty zohledňují i rozsah styku dítěte s rodičem, věk dítěte a jeho věku odůvodněné potřeby.
Modelově ale můžete vzít jako příklad situaci, kdy půjde o dítě, které chodí na první stupeň základní školy, nemá žádné nadstandardní potřeby (např. zdravotní indispozici) a je v péči matky. Otec má příjem 30 tisíc korun čistého měsíčně, styk s dítětem má minimální a nemá žádný další hodnotný majetek. „V takových případech se výživné pohybuje někde mezi 4 500 až 5 000 korun měsíčně. Když následně dítě přejde na druhý stupeň, tak bez změny příjmu otce, by výživné bylo v rozsahu 5 000 až 5 500 korun,“ uvádí advokát s tím, že jde opravdu jen o orientační příklad.
V případě střídavé péče pak hradí výživné oba rodiče – tedy matka k rukám otce za dobu, kdy dítě má v péči otec, a naopak. Samozřejmě výše výživného může být pro každého rodiče různá s ohledem na příjmy a majetkové poměry rodičů. V konečném důsledku může například jeden rodič hradit 3 tisíce korun a druhý 6 tisíc korun. V praxi si pak neposílají výživné navzájem, ale ten rodič, který má platit více, posílá jen rozdíl ve vzájemném výživném.
Alimenty se v čase mohou měnit
To, že jednou v rozsudku bude uvedená výše výživného, ale neznamená, že je tomu tak napořád. „Pokud se změní poměry, ať již na straně dítěte nebo rodiče, je to důvod pro změnu výše výživného, přičemž se ho nemusí domáhat pouze dítě, ale u nezletilého dítěte i rodič,“ doplňuje Brož.
Uveďme si jako příklad otce, který pracuje jako dělník u technických služeb města, přičemž před tím pracoval jako automechanik. Výživné měl vyměřené nízké, přičemž nyní žádá o další snížení, neboť se změnily jeho poměry – v novém zaměstnání má nižší příjmy. Zároveň má však velký dům v atraktivní lokalitě. „V takovém případě bude soud zkoumat, proč rodič změnil lépe placené zaměstnání za horší. Stejně tak i zohlední jeho dům. Existuje i judikatura, ze které vyplývá dokonce povinnost prodat nemovitost, aby rodič měl na úhradu adekvátního výživného,“ popisuje Brož.
Když povinný rodič přestane platit
A samozřejmě legislativa pamatuje i na případy, kdy povinný rodič (ten, který má platit alimenty) peníze přestane posílat. Postup bude záležet na konkrétní situaci.
Pokud půjde o případ, kdy se rodiče na alimentech dohodli sami a dohodu si nenechali „posvětit“ soudem (není tedy stanoveno rozsudkem), bude nejdříve potřeba zahájit soudní řízení, v němž výživné autoritativně určí soud. Přičemž výživné je možné požadovat až tři roky zpětně od podání návrhu (může se tedy domoci i dlužného výživného).
V případě, kdy alimenty vyměřil soud (jsou stanoveny rozsudkem) a rodič přestane platit, lze výživné vymáhat prostřednictvím exekuce nebo soudním výkonem rozhodnutí. „Rodič, který výživné nehradí po dobu delší než čtyři měsíce, se dopouští trestného činu zanedbání povinné výživy, za který může být potrestán až odnětím svobody,“ upozorňuje Hynek Brož. Sazby jsou různé. U tohoto trestného činu může soud rovněž uložit i zákaz řízení motorových vozidel.
Než ale celé soudní martyrium proběhne, má povinný rodič ještě pořád šanci vše napravit. Zákon totiž u tohoto trestního činu pamatuje na zvláštní ustanovení o účinné lítosti, kdy trestní odpovědnost za trestný čin zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivé následky a rodič svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. „Zjednodušeně, pokud včas zaplatí a jeho trestné jednání nemá negativní vliv na poškozeného, tedy dítě, tak nebude trestně odpovědný,“ vysvětluje advokát. „Je to motivace pro rodiče, aby řádně uhradil výživné.“
Náhradní výživné jako pojistka
Pro krajní případy, kdy se kvůli neplacení alimentů dítě, resp. druhý rodič dostane do problémů, existuje institut náhradního výživného. „O náhradním výživném rozhoduje Úřad práce České republiky. Pokud úřad nezaopatřenému dítěti náhradní výživné nepřizná, lze se proti tomuto rozhodnutí odvolat k Ministerstvu práce a sociálních věcí,“ říká Brož.
Má to však své podmínky. Aby vznikl na tuto dávku nárok, musí být výživné stanovené soudem nebo musí mít rodič soudem schválenou dohodu o výživném (existuje tedy rozsudek a povinný rodič ho neplní). O náhradní výživné může požádat samo nezaopatřené dítě, které je starší 18 let. Za nezletilé nezaopatřené dítě pak žádost podává jeho zákonný zástupce, tedy zpravidla jeden z rodičů, který tuto povinnost nemá.
„Výše náhradního výživného se stanovuje a vyplácí vždy pouze na období čtyři kalendářních měsíců od měsíce podání žádosti. A jeho výše je maximálně tři tisíce korun,“ popisuje podmínky advokát. Poté je potřeba prokázat nárok znovu. Maximální doba je však 48 měsíců, resp. 48 dávek náhradního výživného.
