Nestává se často, aby jméno jednotlivce bylo tak intenzivně spojováno s úsilím celého lidstva v jedné oblasti. Donald Malcolm Campbell je v tom čestnou výjimkou, protože snahu o dosažení nejvyšší možné rychlosti vzal výhradně na sebe. Pokořit dosavadní rekordy, překreslit je vlastními výsledky a i ty posléze překonat se stalo jeho životní posedlostí. A také příčinou jeho tragického skonu.
Touha po úspěchu a stíhání rychlostních rekordů u něj pramenila z jistého osobního hendikepu. Po vypuknutí druhé světové války se totiž přihlásil jako dobrovolník k britskému královskému letectvu. Přijímacími testy ovšem neprošel, z pořadníku čekatelů jej vyřadila nemoc, kterou prodělal v dětství. Obloha se mu tím uzavřela a válečnému úsilí tak pomáhal ze země, jako mechanik. Jeho fascinaci rychlostí létajících strojů to nikterak neumenšilo.
Svou roli v tom sehrál i jeho otec, sir Malcolm Campbell, který si ve 20. a 30. letech vydobyl slávu překonáním třinácti světových rychlostních rekordů. Donald toužil rychlostí překonat piloty létajících stojů i svého otce. Jeho strojírenská praxe, konstruktérské dovednosti a inženýrské znalosti mu v tom byly velmi nápomocné.
Otec a syn. Sir Malcolm Campbell jako třináctinásobný světový rekordman dožil v pokoji. Syn, který jej překonal, takové štěstí neměl.
Rychlá cesta na vrchol
Když v prosinci roku 1948 jeho otec umírá, zvedá Donald Campbell pomyslnou rukavici a pouští se zdolávání rekordů na souši i na vodě. A je v tom více než úspěšný.
Modifikacemi původního stroje svého otce, Bluebird K4, a posléze svým nově designovaným hydrodynamickým člunem s proudovým motorem K7 láme jeden rekord za druhým. Postupně se zapisuje jako vítězný vyzyvatel, a mezi červencem 1955 a prosincem 1964 pokoří sedm světových rekordů. V závěru už přepisuje jen své vlastní, stojí na samém vrcholu.
Píše se 16. března 1955 a s výsledkem 250 kilometrů v hodině Donald Campbell v Ullswateru překonává rekord svého otce.
Za své neutuchající úsilí posouvat hranice možného v lednu 1957 obdrží čestný Řád britského impéria, ale ani to jej nezpomalí. Coby hvězda sponzorovaná společnostmi Mobil Oil a BP (British Petroleum) je jeho jméno symbolem senzace. Světovou proslulost mu zajistily jeho zdařilé exhibice ve Spojených státech amerických, Itálii i Austrálii. Přesto Donald Campbell nenachází klid.
I když byl v roce 1964 jako dosud jediný člověk držitelem rychlostního rekordu na souši i na vodě – na vodě dosáhl 444,7 km/h, na souši 648,7 km/h – chtěl zajít ještě dál.
Bluebird Campbell CN7 vystavený v muzeu Beaulieu,s nímž Donald Campbell vytvořil rychlostní rekord – 648,7 km/h – na souši.
V roce 1966 uchystal novou sérii pokusů na hladině skotského jezera Coniston. Je to pro něj důvěrně známý terén, rychlostí rekordy tu zdolával už mnohokrát. Nic ovšem nešlo podle plánu, poruchy motoru a technické závady – přeci jen, jeho Bluebird K7 byl už starý dvanáct let – střídalo se nepříznivé počasí. Start se tak odložil o devět týdnů.
Závod s časem
Dne 4. ledna 1967 byla hladina jezera konečně klidná a podmínky ideální. V 8:45 tedy nechal Campbell stroj spustit na hladinu a usedl do jeho kokpitu.
V jižním směru na hladině jezera na kilometrovém úseku zajel 477 kilometrů v hodině. Špatné to nebylo, ale znamenalo to, že v severním směru – pro uznání rekordu je třeba trať projet oběma směry – musel být o deset kilometrů rychlejší. Zprůměrovanou rychlostí v obou směrech by totiž opět překonal svou vlastní metu.
Funkční replika Bluebird K7 sestavená nadšenci z North Shields.
Otestována byla ba skotských jezerech v roce 2018, ale o překonávání rekordů se nepokusila.
Pokusil se o to o čtyři minuty později.
Podle těch, kteří jeho pokusu přihlíželi, včetně jeho manželky, měl otálet déle. Hladina se totiž po jeho poslední rychlostní plavbě ještě neuklidnila, je zčeřená vlnkami. Bluebird K7 na nich nabíral rychlost, Campbell do vysílačky hlásil: „Plný výkon“. Jen o chvilku později dal vědět, že toho moc nevidí a pak už jen: „Jsem vzhůru nohama“. Následoval jen křik a poslední dějství tragédie.
Necelé dvě stovky metrů před koncem měřeného úseku se člun v rychlosti přesahující 480 kilometrů v hodině zvedl do vzduchu, udělal salto ve výšce patnácti metrů a následně se roztříštil o vodní hladinu.
Dílo zkázy dovršil výbuch. Ze stroje a jeho pilota nezbylo prakticky nic.
Zpráva o tom, že Donald Malcolm Campbell při pokusu o překonání vlastního rychlostního rekordu zemřel, zasáhla celý svět. Memorovat tuto ztrátu bude i britská královna.
Trosky stroje a pozůstatky jeho řidiče byly rozprostřeny na stometrové linii jezera Coniston, takže se jich po nehodě podařilo vyzvednout jen zlomek. Zachráněna byla helma, boty a kus kyslíkové masky. Byly vystaveny, i s památní deskou a torzem stroje, v muzeu. Pozůstatky těla pilota, stále ještě v modré nylonové kombinéze, ze dna vyzvedli zkušení potápěči až 28. května 2001.
Proč Bluebird K7 selhal?Hypotetických příčin, případně jejich vzájemných kombinací, je uváděno několik. Zmiňováno je, že po projetí trasy v jižním směru Campbell nedotankoval, čímž až příliš odlehčil svůj stroj. Neduhem konstrukce Bluebirdu bylo, že při vertikálním vychýlení přídě o tři stupně mu skutečně hrozilo převrácení. Hovoří se o destabilizaci stroje, který v rychlosti přesáhl svůj aerodynamický limit. Roli mohlo sehrát i to, že v předchozích testech Campbell srazil kachnu, a promáčknutý plášť snížil manévrovatelnost za extrémní rychlosti. Všem těmto vysvětlením je ovšem společná vražedná rychlost za limity možností pilota i jeho stroje. |
