Aktual.: 30.03.2025 07:15
Praha – Vyšetřování nepromlčitelných zločinů komunismu je mravenčí prací v archivech, která vyžaduje znalosti nejen právní, ale také historické. Smyslem této činnosti je i zajištění zadostiučinění pro oběti tehdejšího režimu a jejich rodiny. Řada poškozených si výsledná rozhodnutí zarámuje a pověsí na zeď jako připomínku „toho, že tenkrát měli pravdu“, řekl v rozhovoru s ČTK a Českým rozhlasem ředitel policejního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Dalimil Sypták. Odhadl, že na prověření úřadem čekají ještě tisíce spisů.
V ÚDV pracuje 30 lidí: vyšetřovatelé z řad policistů a badatelé jako civilní zaměstnanci. Zabývají se trestnými činy spáchanými od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politickým, rasovým čin náboženským pronásledováním. „V policejní hantýrce se nám říká Tempus na druhou,“ uvedl Sypták v narážce na tým Tempus, který řeší neobjasněné vraždy. „Zatímco vraždy se promlčují po 20 letech, pro nás jsou i 40 let staré případy relativně nové,“ upozornil.
„Každý rok zjistíme minimálně vyšší počet desítek pachatelů zvlášť závažných úmyslných trestných činů. Máme kolem 15 až 20 žijících obviněných ročně. Podáváme na ně návrh na obžalobu, aby mohli být předáni justici,“ řekl ředitel. Předloni takto úřad zjistil 82 pachatelů, přičemž sedm obvinil a ve zbývajících případech rozhodl o odložení věci kvůli smrti pachatele. Ve 13 případech navrhl podání obžaloby. Statistiky ÚDV za loňský rok představí policie na čtvrtečním zasedání sněmovního bezpečnostního výboru.
Pachatelé jsou podle Syptáka v převážné většině trestně odpovědní, jen v jednotkách procent je není možné stíhat kvůli jejich zdravotnímu stavu. „Poškození si ale nechávají zarámovat naše rozhodnutí i v případech, kdy pachatelé zemřeli. Říkají: máme konečně černé na bílém se státním razítkem, že jsou to pachatelé zvlášť závažného trestného činu a že porušovali zákony, i když to tehdy byli oni, kteří řvali na nás, že zákony porušujeme my,“ zmínil ředitel.
Nejčastěji nyní úřad řeší nucená vystěhování při akci Asanace z 70. a 80. let minulého století, dále nezákonné vylučování z armády a postihování kněžích odnětím či neudělením státního souhlasu k vykonávání kněžské činnosti. Rozpracované má ale i případy úmrtí ve vyšetřovacích vazbách v 50. letech. „Jsme si vědomi toho, že řada poškozených už může být po smrti, další ale stále žijí,“ podotkl k tomu Sypták.
Z archivních dokumentů zkoumá ÚDV obsah spisů Státní bezpečnosti, ministerstva vnitra, prokuratury, soudů nebo armády. „Žádný sofistikovaný právní systém vyhledavače zákonů nám nepomůže. Všechny směrnice či interní akty jsou totiž dostupné jen v archivech. Část je sice digitalizovaná, ale ne všechno je čitelné. Fulltextové vyhledávání můžeme používat jen v omezené podobě. Všemi rozkazy, nařízeními a zápisy z porad se zkrátka musíme prohrabat,“ konstatoval šéf úřadu. Jako vyšetřovatelé se mu osvědčili policisté, kteří dříve pracovali na rozsáhlých kauzách hospodářské kriminality. „Nemají ‚odpor‘ k množství papíru,“ poznamenal ředitel s nadsázkou.
Od prvotního oznámení případu trvá kriminalistům zhruba pět až šest měsíců bádání, než zjistí, zda se stal zločin. Následně ještě musí identifikovat jeho pachatele pomocí personálních spisů. V případě potřeby spolupracují s Ústavem pro studium totalitních režimů, dalšími historiky i s institucemi, jako je Post Bellum. Archiválie poté ÚDV využívá jako písemné důkazy pro trestní řízení. Provádí také forenzní analýzy k pravosti podpisů dokumentů či dobových obrazových a zvukových záznamů. V neposlední řadě pak vyslýchá svědky i podezřelé, přičemž mnozí jsou v pokročilém věku. „Očití svědci vypovídají rádi a věrohodně. Z naší strany je potřeba empatický přístup a pochopení. Pak si dokážou vybavit ty největší podrobnosti k tomu, k čemu docházelo třeba před 40 lety,“ zmínil Sypták.
Pachatelé – bývalí příslušníci StB, náčelníci armády či okresní tajemníci – podle něj vypovídají zpravidla méně, případně se snaží zeslabovat svou vinu. „Jsou to většinou doktoři práv, znalí práva zejména trestního a činnosti policejních složek,“ připomněl další specifikum práce ÚDV. Obviněné navíc v těchto kauzách musí vždy doprovázet obhájce. Nejčastějším deliktem je zneužití pravomoci, které může být doplněné například o ublížení na zdraví. Pachatele tak většinou ohrožuje trestní sazba od dvou do deseti let. Aby je soud mohl shledat vinnými, je potřeba prokázat, že jejich jednání je trestné nejen podle současného práva, ale po celou dobu, a to i podle někdejších právních předpisů – tedy že bylo v rozporu s tehdejší ústavou a mezinárodními smlouvami závaznými pro ČSSR.
Justice se v obdobných případech uchyluje zejména k podmíněným trestům vězení, a to mimo jiné proto, že od spáchání činu uplynula dlouhá doba. Podle Syptáka je ale pro poškozené lidi zadostiučiněním už jen to, že soud danou věc projedná. ÚDV také při vyšetřování zjišťuje majetkové poměry obviněných a soud jim pak na základě těchto poznatků může uložit peněžitý trest.