Z modelky válečnou fotografkou, výstava v Paříži připomíná život Lee Millerové

Expozice patří k největším retrospektivám Lee Millerové za posledních dvacet let. Nabízí kolem 250 fotografií a v deseti tematických celcích mapuje její život od modelky Vogue přes surrealistickou fotografii až po válečné reportáže.

Dlouhá desetiletí byla Millerová veřejnosti představována hlavně jako krásná modelka nebo partnerka slavného fotografa a představitele meziválečné avantgardy Mana Raye. To se ale výstava v pařížském muzeu snaží změnit. „Chtěli jsme ji představit jako jednu z nejvýznamnějších fotografek 20. století,“ uvedla v rozhovoru s listem Le Monde kurátorka výstavy Fanny Schulmannová. „Vedle jejího neuvěřitelného životního osudu bylo pro nás zásadní vrátit pozornost k samotným fotografiím. Proto jsme se zaměřili na dobové autorské zvětšeniny,“ dodala.

Fotografie se nacházejí v několika místnostech a prohlídku zakončuje videoprojekce. Dovnitř neustále proudí desítky nových návštěvníků a podle zaměstnanců muzea je lepší kupovat lístky předem, protože může být vyprodáno.

Život slavné Američanky je zčásti spojen právě s Paříží. Vůbec poprvé přijela do francouzské metropole v roce 1925, o několik let později si zde otevřela vlastní ateliér a v srpnu 1944 se sem vrátila jako válečná fotografka, aby zachytila osvobození města.

Narodila se jako Elizabeth Lee Millerová v roce 1907 v americkém státě New York. Lee byla její přezdívkou už od dětství a později ji začala používat jako své profesní jméno. Její otec byl amatérský fotograf a před jeho objektivem tak stála již od dětství. S profesionálním modelingem začala v roce 1926, o rok později se její portrét objevil na obálkách britského i amerického vydání časopisu Vogue.

„Byla ztělesněním ženskosti, která se tehdy prosazovala. Její androgynní, mladistvý styl byl velmi moderní – krátké vlasy, štíhlá postava a ležérní elegance vyjadřovaly osobnost nové, sebevědomé ženy,“ říká o Millerové průvodce pařížské výstavy. Ve 20. a 30. letech mladá modelka spolupracovala s nejvýznamnějšími fotografy tehdejší doby a postupně to v ní probudilo touhu nestát jen před fotoaparátem, ale sama fotografovat. Když se v roce 1929 přestěhovala do Paříže, učila se u dvou předních fotografů města – Mana Raye a George Hoyningena-Hueneho. O rok později si otevřela vlastní fotografický ateliér a její fotografie se poprvé objevily v časopise Vogue.

Ve svém ateliéru v pařížské čtvrti Montparnasse přitom Millerová žila a pracovala přímo v centru pařížské avantgardy. „Spřátelila se tam se surrealistickými umělci, jejichž díla a texty zpochybňovaly zažité konvence, oslavovaly náhodu a zdůrazňovaly sílu nečekaného a tajuplného. Z těchto myšlenek čerpala při utváření vlastního, nezávislého uměleckého projevu,“ vysvětluje průvodce pařížskou výstavou. Na jejích pařížských fotografiích se často objevují odrazy v zrcadlech či výlohách, nezvyklé detaily či hra světla a stínu.

Na konci roku 1932, když jí bylo pouhých 25 let, se přestěhovala zpět do New Yorku a v galerii Juliena Levyho uspořádala svou první samostatnou výstavu. Levy, jeden z nejvýznamnějších obchodníků s uměním ve Spojených státech, ji tehdy označil za „nové světlo na obzoru fotografie“. Její snímky byly následně vystaveny v Evropě i Spojených státech.

Několik let strávila Millerová v Káhiře se svým egyptským manželem, téměř rok nefotila. Následně se v roce 1937 opět vydala do Paříže, kde poznala anglického umělce a sběratele Rolanda Penroseho, který se později stal jejím partnerem. Když v roce 1939 propukla druhá světová válka, byli Millerová a Penrose na jihu Francie a rychle se vrátili do Londýna. Začala pracovat jako fotografka pro Vogue a její fotografie z tehdejší doby zachytily zničenou britskou metropoli po německém bombardování. V roce 1942 požádala o akreditaci k americkým jednotkám jako válečná korespondentka, do válečné zóny se ale dostala teprve v létě roku 1944 po dni D, vylodění amerických jednotek v Normandii. Její reportáže zachytily dění ve Francii, Belgii, Německu, Lucembursku, Dánsku, Rakousku, Maďarsku i Rumunsku. Na pařížské výstavě je k vidění i její oficiální uniforma americké válečné zpravodajky.

Druhá světová válka po sobě zanechala obrovskou zkázu, Millerová, která cestovala se spojeneckými silami napříč Evropou tehdy ve svých reportážích zachycovala nejen radost z osvobození evropských měst, ale také utrpění civilistů, hlad, nucené vysídlování a následky války. „Fotím hodně fotografií dětí, protože jsou těmi jedinými, pro které existuje nějaká naděje,“ citoval průvodce výstavou její tehdejší slova.

Asi nejvíce návštěvníků na výstavě obklopuje malou fotografii z roku 1945, na které je Lee Millerová zachycená ve vaně Adolfa Hitlera. Snímek je považován za jednu z nejslavnějších fotografií 20. století. Americká fotografka dorazila do Hitlerova bytu ve stejný den, kdy byla v koncentračním táboře v Dachau, kde dokumentovali jeho osvobození i oběti. Spolu s kolegou byli vyčerpaní a špinaví a Lee se rozhodla vykoupat. Před vstupem do vany si nechala špinavé vojenské boty, pak si sedla do vany a její kolega David E. Scherman ji vyfotografoval. Právě díky tomu snímek působí podle mnohých historiků tak silně – není to naaranžovaná inscenace, ale okamžik po jednom z nejotřesnějších dnů jejího života. Na okraji vany přitom stojí fotografie Hitlera.

Snímek má rovněž symbolický rozměr. Jak americká fotografka později napsala v reportáži pro Vogue, do Hitlerova bytu přijela přímo z Dachau. Bláto z místa nacistických zločinů tak symbolicky skončilo na Hitlerově koupelnové předložce.

Jedna z částí výstavy přináší právě fotografie z osvobozených koncentračních táborů a je jedinou místností, kde je kvůli hrůzám znázorněným na snímcích zakázáno fotit. Millerová zachytila zubožená mrtvá těla i těla přeživších, navíc často z velké blízkosti. Pracovala totiž s fotoaparáty s pevnými objektivy, které neumožňovaly přiblížení pomocí zoomu. Její fotografie tak působí mimořádně bezprostředně, jako by divák stál přímo uprostřed dění.

„Znala jsem její příběh jen zprostředkovaně z filmu s Kate Winsletovou, vidět její fotografie na vlastní oči je něco zcela jiného,“ řekla ČTK jedna z návštěvnic, která na výstavu dorazila až z New Yorku.

Po válce v roce 1947 se Millerové narodil syn Antony Penrose. O dva roky později si spolu s manželem koupili statek Farleys Farm na jihu Anglie a fotila už jen výjimečně. V dopisech z té doby psala, že už nemá potřebu fotografovat. Historici se domnívají, že ji poznamenala válečná traumata a trpěla posttraumatickou stresovou poruchou.

O svých zážitcích z Dachau nebo Buchenwaldu téměř nemluvila, její novou vášní se stalo vaření a pro své přátele pořádala velkolepé večeře. Syn Antony později uvedl, že kuchyně byla místem, kde byla jeho matka nejšťastnější. Po její smrti v roce 1977 našel Antony na půdě domu asi 60.000 negativů, tisíce fotografií, rukopisů, dopisů, deníků a osobních dokumentů, o kterých mu matka nikdy neřekla. Právě díky tomuto objevu se Lee Millerová začala od 80. let znovu dostávat do dějin fotografie.

‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}