Potkali jsme se na premiéře filmu Matka v trapu. Těší vás, že máte tu důvěru, hlavně od diváků, že už je to vaše několikátá hlavní role?
Určitě mě to samozřejmě těší, ale musím si přiznat, že s každou novou rolí cítím velký respekt k té práci. Není to vůbec tak, že bych si řekla, „tak, tohle už umím.“ Před kamerou jsem stála několikrát, ale je to pokaždé velká otevřená neznámá. I dnes mám takové lehké chvění, jak to dopadne.
Nervozita pracuje vždycky, ať jste profík, nebo ne. Čím proti ní bojujete?
Mně říkala pedagožka, paní Hlaváčková na JAMU, takovou mantru, takovou modlitbičku. Když jsme před vystoupením, především na jevišti, měli velkou trému, tak jsme si vždycky říkali „Pilně jsem pracovala a vše, co budu potřebovat, mi přijde na pomoc“. A to mi pomáhá. Já se obracím do sebe a pokud mám už opravdu velkou trému, tak nechávám věci spíš plynout a uklidňuji se tímhle způsobem.
Aby byl výkon před kamerou uvěřitelný, potřebujete nejen herecký um, ale také čerpat z osobních zkušeností. Co konkrétního jste předala ze svého života do filmu Matka v trapu?
Musím se přiznat, že moje postava Silvie je oproti mně trošičku nějakým způsobem jemnější. Je klidnější a možná je to větší perfekcionalistka. Ale svým způsobem s ní mám společné to, co prožívá. Je to matka, která se stará převážně o rodinu, a je i na sto procent pracující ženou. To máme společné. Tady jsem opravdu čerpala hodně ze sebe a dokážu si představit, jak se třeba cítila v momentě, kdy si řekla „dneska nepřijdu domů a uvidím, jak to ta rodina beze mě zvládne“.
Jana Švandová a Petra Hřebíčková jako matka a dcera ve filmu Matka v trapu
Děkujete doma té tolerantní rodině, která vám dovoluje dělat herecké řemeslo?
Samozřejmě. Já jsem především vděčná, že mám vedle sebe muže, který je ze stejné oblasti. Je to taky herec, spisovatel, takže tomu rozumí a podporuje mě. Na druhou stranu se vždycky snažíme, aby když pracuji, abych třeba pak nějaký čas byla doma, třeba půl roku poté, co točím film. A tímhle způsobem se tak nějak střídáme. Já velice vděčná, že mě můj muž podporuje.
Když máte pauzu a čtete si náměty, scénáře a předlohy… Kdy dojde k takovému pomyslnému chvění, kdy už zas chcete před kameru a tvořit?
To asi nedokážu říct, že by to bylo nějak matematicky na týdny nebo dny. Ale samozřejmě, kdybych třeba rok netočila nebo nehrála divadlo, tak už by se mi stýskalo. Na druhou stranu jsem tak plně zaměstnaná rodinou, že i když mám pauzu, tak mi to nevadí, protože si říkám, že můžu být s nimi, a užívám si to naplno. Mám ještě opravdu malé děti.
Jste herečka, která se nepotřebuje vidět na plátně, nebo se ráda kouknete na svůj herecký výkon, třeba i z nějakých studijních důvodů?
Je pro mě velmi těžké se na sebe dívat. Já jsem strašně sebekritická. Většinou, když je premiéra, tak to prožívám opravdu bez nadhledu. Na některé své filmy se dokážu dívat spíš až třeba po roce, po dvou. S větším nadhledem. A líp to pak zvládnu. Ale samozřejmě, co se týče nějakého profesního hlediska, vyhledávání něčeho, co bych mohla zlepšit, to ano. Určitě se na ten film chci podívat a chci vidět, jak to režisér uchopil a jak to všechno komplet do sebe zapadá.
Čeští filmaři to mají rádi hodně realistické, hodně surové. Říkáte si kolikrát: „Je to dobrý, nejsem jediná, kdo tam vypadá příšerně“?
(smích) To nevím, jestli si takhle říkám. Ale mě to baví, když vypadám i příšerně. Protože si myslím, že to je ze života. Myslím, že ženy chtějí vidět, že i my herečky vypadáme příšerně (smích). Na plátně v kině má ta moje hlava metr a je to těžké pozorovat každý detail. Ale když je žena vyčerpaná a prožívá nejkrizovější situaci ve svém životě, tak zkrátka asi není úplně v nejlepší kondici a nevypadá úplně nejlíp.
