Dům má přitom pohnutou historii, do rodiny se dostal díky Osičkově babičce Bartošové. „Hospoda tu bývala vždycky, ale na konci druhé světové války byla hodně poškozená a vyhořela,“ svěřil se Břetislav Osička s tím, že o Lanžhot se vedly těžké boje, proto celé město dopadlo tak, jak dopadlo.
To je už dnes naštěstí minulostí, a to díky obětavému nasazení a péči místních usedlíků. „Rekonstruovali jsme to tady třicet let. Od babičky jsme to převzali v roce 1992,“ vypočítává historii rozlehlého stavení.
Hned před vraty návštěvníkovu pozornost přitáhne malované žudro neboli žebračka. Klenutý přístavek u vchodu do stavení, typický pro lidové stavitelství Slovácka. Jeho boční strany jsou tvořeny hranolovitými pilíři, nad kterými je zdobeně malované obloukové klenutí.
„Jak žudro, tak všechny ostatní nástěnné dekorace nám malovala paní Špigrová, která nás nedávno ve svých osmašedesáti letech opustila. Byla to malérečka, která s sebou nesla tradici slovácké ornamentalistiky. Naštěstí to umění nezemřelo s ní, dnes se v Lanžhotě věnuje malování ornamentů nejméně pět mladých děvčic, jen co já vím, což je velice hezké, že ta tradice pokračuje,“ říká radostně pán domu.
Po průchodu průjezdem na bývalý dvůr je jasné, že tady bylo odvedeno v průběhu let ohromné množství práce. Prostor je rozdělen na několik sekcí. Asi nejvýraznější je bývalý výměnek přestavěný na obytnou chalupu. Samostatně stojící objekt je rekonstruovaný v duchu těch nejlepších slováckých tradic.
„Spal v ní i Zdeněk Svěrák a moc si to pochvaloval,“ vypravuje se smíchem bývalý zpěvák Moravanky. Dalším výrazným prostorem je letní posezení. Jde v podstatě o skromně zakrytý taneční parket, na který je možné rozmístit stoly a díky přilehlé venkovní kuchyni obsloužit i několik set hostů.
„Natáčíme tady pořady pro TV Šlágr a měli jsme tu i několik svateb nebo velkých rodinných oslav. Lidé se k nám sjíždějí na řízky, připravujeme je v tradičním moravském friťáku, tedy děláme je na sádle a v hrnci. Díky tomuto tradičnímu postupu jsou velmi žádané,“ popisuje se zasněným pohledem Osička.
Další sekcí, do které se vždy nahrne celá kopa lidí, je slovácká izba. Jde o hospodský sál s lavicemi, do kterých se pohodlně vejde zhruba tolik lidí co ven. „Jsem moc rád, když si k nám lidé najdou cestu. Jako zpěvák to mohu navíc dobře posoudit, a tak říkám, že ve slovácké izbě písničky nejlépe znějí,“ říká se širokým úsměvem a nefalšovanou bodrostí.
Obtisknuté ruce hvězd
Opravdovou kuriozitou je zdejší chodník slávy, který se nachází na dvoře. Ten je celý dlážděný a na některých kachlích jsou otištěné ruce se jmény slavných osobností. „Oni se Lanžhotu posmívali, že jsme na poznávacích značkách mívali LA… tak se říkalo, že Lanžhot je takové L. A. jako Los Angeles.
Byl to takový milý vtip a nás napadlo to posunout ještě dále. Když mají v L.A. chodník slávy, tak si u nás uděláme také takový,“ vypravuje o tom, jak k celé záležitosti došlo.
„Jakmile se u nás objevil někdo slavný, šup a hned jsme ho poprosili, zda by se nám neobtiskl. Kachle nám vypaluje naše sousedka, nebo v základní škole mají dokonce keramickou pec, protože tam mají keramický kroužek,“ říká Osička.
Ten stále zpívá, i když už ne s Moravanku, ale s místní kapelou. „U nás je nejpopulárnější Lanžhotčanka, tak s ní zpívám. Spolupracujeme už skoro dvacet let.“
